Mama-live
ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM A NÁS NIC NEZASKOČÍ, VŽDYŤ SE JEN NARODÍ DÍTĚ:)

Jsme s manželem oba sociologové, analytici, já trochu pohrkaná a on zase více pořádkumilovný, ale společné máme to, že v zásadních věcech neradi improvizujeme a experimentujeme, jsme rádi dobře a důkladně připraveni. Na většinu věcí máme stejný nebo podobný názor, takže když jsem objednala v těhotenství první chytré knihy o dětech, večer jsme si je rozdělili a společně jsme studovali, co nás s příchodem nového člena rodiny čeká. Jak jsem psala, jsem trochu méně systematická, takže já měla po prvních stránkách jasno a hotovo, můj muž studoval pilně dál:) Zkušení rodiče v našem okolí sem tam utrousili nějakou radu nebo trik, který se jim osvědčil, co jsme ale oceňovali a oceňujeme dodnes, nikdo nás nevyžádaně nepoučoval, všichni byli spíše nápomocní. Zřejmě usoudili, že moje dětsky veselá povaha a manželova spořádanost a rozum jsou zárukou toho, že našemu dítě bude u nás dobře:) 

My měli pocit, že nás nic zásadního nepřekvapí, jsme dospělí, vzájemně se podporujeme, máme načteno:) No, zpětně vidím, že jsme občas byli i bezradní, někdy zaskočení, prostě ani tisíc sdílených zkušeností nepřipraví na rodičovství, každý si to musí prožít sám. Ale musím říct, že ve chvílích, kdy jsme fakt už nevěděli co a jak, mi hodně pomáhalo zjištění, že na tom jiní rodiče jsou podobně, že i jiná miminka pláčou a nikdo neví proč, že i jiným maminkám dělá kojení problémy, že i jinde se v noci moc nespí, že ne všechny děti chodí v deseti měsících. Proto jsem se rozhodla věnovat samostatný post jednotlivým "překvápkům" - situacím, kdy jsme pochybovali, jestli to děláme dobře.

  • Vývojové tabulky a naše Barunka - Barunka je opatrná a trošku lenoch, poprvé se ze zad na bříško otočila, když jí bylo víc než půl roku, plazit se začala v deseti měsících, lézt a sedět ve třinácti měsících a první kroky udělala v roce a třech měsících. Stokrát si řeknete, že nebudete srovnávat, ale na druhou stranu nechcete nic podcenit a zanedbat. Jak jsme první rok prožívali? Co na to moje vrozená netrpělivost a soutěživost? Dostala jsem lekci a více se tomu budu věnovat v samostatném článku.

Dnes můžu říct, že naší dětské doktorce vděčíme za hezký první rok. Baru posoudila jako zdravou holčičku, která má své tempo. A dnes je to šikulka, co je prostě opatrná a nikam nepospíchá.

  • Kojení je naprosto přirozená věc. Možná ano, ne však pro mě. Porodit dceru bylo pro mě velmi snadné, nakrmit ji v prvních týdnech života byl pro mě velký úkol a boj. Ten boj jsem se zaťatými zuby vyhrála a Barunku kojila deset měsíců. Ve svém okolí mám mnoho maminek, které měly s kojením problémy, a proto věnuji jeden samostatný post tomu, co jsem prožívala já, co a kdo mi pomohl, aby se kojení povedlo.

Jak nám potvrdila první laktační poradkyně, v dnešní době má s kojením problémy minimálně 20-25 % maminek, já si myslím, že to může být i více. Je spousta způsobů, jak kojení pomoct, je ale i důležité umět si říct, že to prostě nepůjde a svět se nezboří!

  • Spaní dítěte je velké téma, každé má jiný režim, jinou potřebu spánku, každý rodič m-á svou vlastní techniku nebo fígl, jak dítě uspat. Samozřejmě jsme si nejvíc přáli, aby se nám narodilo zdravé miminko, ale hodně jsme doufali i v to, že bude spavé:) Zpočátku to vypadalo, že bude pravý opak. Byly dny, kdy jsme všichni tři vyčerpáním usnuli v sedm ráno (po celonočním mejdanu!). Na teorii čtvrtého trimestru něco bude, i u nás se v půli třetího měsíce Barunčina života začalo blýskat na lepší časy. O tom, jak se jí spánek upravoval, co jsme dělali pro klidnější usínání a jak jsme pomalu nastavovali režim (tvrzení maminek, že pevný režim drží již od porodnice, se musím smát, pro mě utopie:) bude celý post.

No, a když se někdy zapomenu a zasněně si řeknu, že TEĎ už opravdu s Baru fungujeme na 100 % a nic mě nepřekvapí? Tak přijde úpal, soused, co si celý den vyrábí doma nábytek nebo Barunku naučím usínat se mnou v posteli, prostě jakékoli vyhození z ustáleného režimu a můžeme zase začít s uspáváním v náručí a zpíváním Tálinského rybníku jako za starých časů. To je na dětech to krásné, každý den i každá noc jsou trochu jiné:)

  • Byla jsem si jistá, že Barunce chci jídlo sama vařit. Všude je přece tolik pěkné zeleniny a ovoce, koupili jsme parní hrnec, hledala jsem si recepty. A všechnu moji snahu Baru zazdila, když mého jídla se sotva dotkla a naopak jídlo kupované prakticky vdechla. Bylo období, kdy jedla krásně, libovali jsme si, jak je bezproblémová. A pak přišlo období, kdy jsem do ní večerní kaši dostávala tak, že jsem jí vzala dudlík, a když po něm otvírala pusinku, šoupla jsem jí tam lstivě lžičku kaše. Druhý den už na mě byla nachystaná a odmítla spolu s kaší i dudana. Nakonec i přestala přibírat a nám nastaly krušné týdny, kdy jsme se neustálého snažili o Barčinu správnou životosprávu, někdy už šlo prostě jen o to, aby něco snědla, obsah cukru jsem neřešila, kdyby prohlásila, že odteď bude živa jen na buřtech, ale sní jich denně celý věnec, byla bych pro. O tom, jak Baru jedla, kdy a co, co nám pomáhalo a co nefungovalo, napíšu více v jednom z dalších článků.

Dodnes mi nedělá problém sem tam Barunce ohřát skleničku, když nemám navařeno a raději strávíme dopoledne venku. Baští pěkně, ale že by vzorně seděla u stolu? Nene, u nás se jí ve společnosti Mickeyho klubíku nebo Máši a medvěda:)