Mama-live
SPÁNEK JE PRO SRABY!
Slíbený post o spaní naší drahé dcerky je zde. Nikdy bych si nedovolila psát článek o spaní dětí obecně, protože jen ve svém nejbližším okolí vidím, že co dítě, to naprosto jiné potřeby spánku, jiné spánkové rituály a co rodič, to jiný uspávací fígl. Ale my jsme toho vyzkoušeli hodně, tak třeba pro někoho budeme inspirací (i pro cesty "kudy ne":) - na konci tohoto článku najdete konkrétní Osičkovic tipy, které zabíraly na naši Baru. Nebudu vám lhát, kromě toho, aby se dcerunka narodila zdravá, jsme se modlili, aby se narodila spavá. A pak taky hezká, no:) Tak hezká se nám zdála od prvního okamžiku, v tomhle příroda udělala svoji práci dobře, naše dítě bylo ihned dokonalé. Ale ouha, se spaním to bylo krapet horší. Samozřejmě jsme si o tom něco přečetli:) Ale číst si o probděné noci a v praxi jich pár zažít, je něco jiného. Pamatuji si, jak kolegyně přirovnávala první rok na mateřské k permanentní kocovině. A proto, když mi někdo na moje hekání, jak jsme nevyspalá, řekl, že prostě ten rok to snad vydržím, byla jsem ochotná se i bít. Zkuste si představit opravdu blbou kocovinu, nemůžete si druhý den vzít sick-day, nemůžete šéfovi poslat SMS, že dorazíte později, pak přijít rovnou na oběd, nacpat se nějakou chuťovkou typu guláše se šesti, a následně se choulit celé odpoledne v rohu za počítačem a počítat minuty do páté odpolední, kdy už nebude blbé, že vyrazíte domů. Vy se nemůžete hned po návratu z práce natáhnout na gauč a vyspat se z toho. Vy tu kocovinu (navíc bez té celonoční alkoholové zábavy) prožíváte s miminkem, které nemá pochopení, pochopitelně:) A vyhlídky jsou takové, že už jen 364x a třeba to bude lepší:) Naprosto potvrzuji teorii o čtvrtém trimestru, o kterém píše Harvey Karp ve své knize Nejšťastnější miminko v okolí. Tu opravdu doporučuji, nevyřešila spaní našeho Barouše hned, ale často nám dobře poradila. Ze začátku byly dny, kdy noc definovaná spánkem v naší domácnosti neproběhla. Prostě jsme všichni tři vyčerpáním usnuli v sedm ráno (po celonočním mejdanu!). Naše miminko trpělo na dětské koliky a mělo lehounký spánek, usínalo v náručí a jen v té náruči i bylo ochotné spát. Ale když se chovající rodič přiblížil k její nebo své posteli, tak sepnulo radar a bylo hotovo:) Jak jsem již psala, jsme s manželem jako skauti, rádi vždy připraveni. Plánovali jsme, jak prostě budeme neoblomní a na režimu budeme trvat, jsme přece ti dospělí a ti, kdo rozhodují. Realita byla trošku jiná:) V porodnici jsem za čtyři dny "naspala" asi hodinu. Barunka plakala, ručičkama čarovala a máchala kolem sebe, chtěla se chovat v klubíčku a spala hlavně přes den. Tak jsem ji měla u sebe v posteli, bála se pohnout, abych ten balíček nezalehla a bulela jsem, že chci domůůůůůůů! A doma? Baru střídala příšerné noci, kdy jsme ji chovali a chovali a pak odpadali do kómatu, s nocemi, kdy se dá říct, že jsme spali.  Vyzkoušeli jsme všechno z lékárny, co bylo možné podávat malému miminku, jeli jsme podle pravidel Harvey Karpa, natěsno zavinovali, houpali, dudlíka dávali, hlasitě na ní ššššššššššššššššššššššššuměli, bílý šum jí dopřávali. Někdy to zabíralo, někdy vůbec. Co tedy nezabíralo ani trochu, bylo společné spaní. Barunka je mazel od malinka, ale spát chce sama, v naší posteli dokázala usnout asi v roce a půl. Snažili jsme se dodržovat režim, jídlo po třech hodinách, Barčin spánek byl naše alfa a omega, vše se mu přizpůsobovalo a přes den spala jak dobře namazaný stroj. Po prvním měsíci se již dalo hovořit o režimu, kdy se kolem sedmé koupalo a pak ukládalo. Zvrat nastal v průběhu Barčina třetího měsíce. Honza onemocněl, měl horečky, přesunul se do vedlejšího pokoje a k Barunce se téměř nepřibližoval. Z první noci jsem měla hrůzu, Honza mě v tom totiž nikdy nenechával samotnou. Věděla jsem, že když už to nepůjde, vystřídá mě (ono totiž to miminko pozná, že ho chce uložit a uspat někdo, kdo ho v tu danou chvíli nemá úplně v oblibě, někdo, kdo spí vestoje a tečou mu slzy z únavy). Barunka ale vycítila, že musí mámu podpořit a spala ukázkově. Prostě se budila na kojení a pak při světýlku z usínáčka usnula. A já? Nespala jsem nervozitou celou noc:)))) Od té doby bylo už jen lépe. Kolem pátého měsíce jsme Barunce přestěhovali postýlku do jejího pokojíčku, který je hned vedle naší ložnice. A zase bylo o něco lépe, Barunčino lehké spaní už nenarušovalo šustění povlečení, maminčiny křupající klouby a tatínkovo chrápání. Když bylo Barunce asi 8 měsíců, bylo horké léto, a uspávání v náručí v těsném zavinutí znamenalo, že dítě bylo zpocené jak myš a spát překvapivě nechtělo. Bouchla jsem do stolu a rozhodla, že naučíme naši drahou dceru usínat samotnou. Bylo to na mě, učila jsem ji to i přes den a večer jsem v tom pokračovala, manžel celý den dceru neviděl a neměl by to srdce nechat ji chvilku plakat. Praktikovali jsme Estevillovu metodu, ne tak striktní, prostě po našem. Uložili jsme miminko, ubezpečili ji o tom, že jí strážíme i v noci a milujeme nejvíc na světě, pustili kolotoč a nechali chvilku o samotě. Po pár minutách jsem se vracela, klidným hlasem promlouvala, dala napít a opět pustila kolotoč. Máme učenlivé dítě, první večer to chvilku trvalo a poslouchat z chůvičky její pláč mi rvalo srdce, ale každý den bylo usínání rychlejší a do pěti dní Baru usínala jako profík. A spala jako dudek, mnohem klidnějším a pevnějším spánkem. Pamatuji si, jak jsem se na mé rozlučce se svobodou ptala kamarádky Dominiky, jak spinká její syn. Byl mu v té době rok a půl. A ona mi řekla, co jsem nikdy nezapomněla:  "To se nedá říct, každá noc je originál!":) Ano, Baru spí hezky, spí celou noc, ale i tak je každá noc něčím jiná. Někdy se probudí a chce pít, jindy chce mámu, někdy si chce dodáchnout u nás a někdy tvrdí, že má v šest ráno dospáno:) A stejně tak už jsem pochopila, co mi nešlo do hlavy - když se mojí nej kamarádce Katce narodila Nelinka, která je úžasná, chytrá, krásná a prostě boží, jen nikdy nespí moc dlouho:), Katka mi psávala přesný čas, do kdy Nelinka spala - 4.37, 5.15 a v dobré dny i třeba 7.10 (každý den jsem smekala klobouk, jak Katka perfektně přes den funguje). Teď to chápu naprosto - v obdobích, kdy se Baru budila brzo, jsem považovala za výrazný rozdíl i čas probuzení 5.59 a 6.01. Byly totiž časy, kdy vstávala v 8.11 třeba:) Fakt působí jinak vidět na displeji číslici 5 nebo číslici 7:) Co nám pomohlo, co u nás zabíralo: - Rady z knihy H.Karpa Nejšťastnější miminko v okolí - když Baru usedavě plakala, zavinuli jsme ji natěsno jako larvičku do látkové plínky a do zavinovačky, navodilo jí to pocit těsna z dělohy a nemohla se ohrabkávat ručičkama. Zpívali jsme jí, hlasité ššššššššššš někdy znělo bytem i půl hodiny, fénem jsme dělali bílý šum. Zabíralo i rychlé a trochu prudší houpání ze strany na stranu, které může pro nezávislého pozorovatele vypadat jako snaha o probuzení mimina, ale opak je pravdou:) Dudlík naštěstí Baru přijala už v porodnici a sání jí velmi pomáhalo. - Po třetím měsíci, kdy skončil tzv. čtvrtý trimestr, stačilo jen těsné zavinutí a jedna dvě sloky oblíbené písničky. - Docela fungoval usínáček od Chicco, který měkkým světlem uklidňoval a skladby od Air od Bacha a Mozartova Malá noční hudba krásně Baru uspávaly. - Hrací kolotoč měla Baru nad postýlkou od malička, ale opravdu začal fungovat v období, kdy jsme ji učili usínat samostatně. - U nás rozhodně klidnému spánku pomohlo i přesunutí do vlastního pokojíku, který přímo sousedí s naší ložnicí. Nešli jsme do toho po hlavě, ale nejdřív jsme zkusili spát v obýváku, a protože efekt byl okamžitý, neváhali jsme. Od první noci máme chůvičku i monitor dechu, takže strach jsme neměli. Pár kroků navíc se rozhodně vyplatilo, stejně jako větší klid na kojení.   - Co se týče přípravků z lékárny, které jsou určeny k boji s dětskou kolikou, nemohu říct, že by pomohly na 100 %. Od 1.měsíce lze dávat Infacol, pak jsme vyzkoušeli Sab Simplex, Espumisan, probiotické kapičky apod. V podstatě jsme zkoušeli, co šlo, a neriskovali jsme, že by bez kapiček před spaním, mohla noc být ještě horší než s nimi. Co naopak nezabíralo: - Společné spaní s rodiči v posteli. Baru to dodnes příliš nevyhledává a jako miminku jí to bylo snad i nepříjemné. - Magická svítící želva - nadšeně jsem ji objednala z nějakého slevového portálu a když jsem ji zapnula, dostala jsem šok a Baru jen třeštila oči. O spaní nemohla být řeč. Ta korytnačka blikala jak šílená, stroboskopické světlo z vesnické diskotéky nám rejdilo po stropě a melodie, co vyluzovala, rvaly uši.