Mama-live
JAK BARBORKA NA SVĚT PŘIŠLA
V listopadu to budou dva roky, co jsme se stali rodiči. Protože byl Barborčin příchod na svět jak z katalogu a my na něj rádi vzpomínáme, už kdysi jsem to sepsala na svém modrokoníkovském blogu. Barborčin životní příběh se datově začal psát někdy začátkem března 2012 na čerstvém rakouském vzduchu, kde se maminka po celodenním lyžování vždy večer učila anatomii, aby se mohla stát fitness trenérkou. Zkoušky jsem udělala už těhotná, řádně diplom zapila a trénování odložila na neurčito:) V našich hlavách samozřejmě zrála myšlenka na rozšíření rodiny delší dobu – jsme jeden pro druhého stvoření, manželství nám šlo vyloženě k duhu a nemládneme. Tak jsem řekla, že chci pořádně oslavit naše třicátiny, to by mě asi mrzelo, že jsem neměla party, ale pak už jdeme na to:) Honza tedy 21. února oslavil narozeniny (já jsem stará kobra a třicet mi bylo chvíli před ním:)), odjeli jsme na hory…a bylo. Jako doufala jsem, že to půjde rychle, ale že napoprvé (ať nežeru napodruhé?:),  oukej:) Být těhotná mě vyloženě bavilo, až na počáteční nechutenství a divnostavy (rozuměj – buď jsem pojídala jen chleba s olivami a sladké pečivo, nebo jsem zbouchala, na co jsem přišla, protože jsem zjišťovala, co mi vlastně chutná). A jestli jsem do té doby měla sem tam pocit, že jsem unavená, tak těhotenská únavu byla o dva levely výš. Jinak mi bylo moc dobře. Lidi na mě byli hodní, pořád někdo vykládal, jak se na naše miminko těší, s Honzou nás to ještě víc semklo. 384084_10151161321340768_1473123214_n Pracovní název našeho miminka bylo Čenda a rozhodně musíme příště vybírat lépe.  Zejména mojí rodině se zdálo velmi cool a originální. „Barbora? Víš, kolik jich je?“ – „Nevím, kolik jich znáte vy?“ – „Hrzánová, Munzarová, Kodetová, mám pokračovat?“ Ne, máte všechny trumfy v rukách:) V 16.týdnu nám oznámili, že modrému šatníku nic nebrání, ale ať ještě chvilenku počkáme, že za měsíc tam jistě bude nářadí v rozkroku jako hrom, viditelné na první pohled. Ano, za měsíc pusto prázdno, kávové zrno, no holčička jak vyšitá:) na chvilku divný pocit, těšila jsem se na malého Čendu (Kubíka) s bekovkou a kravatkou a Honza na parťáka na fotbal. Za chvilku už jsme se naladili na malou Čendu a rozjeli to v růžovém na plný pecky. Léto bylo super, já valila na Koníkovi, dělala seznamy věcí, bez kterých prostě miminko u nás nepřežije ani minutu, Honza stavěl nábytek v pokojíčku, chodili jsme na procházky, bylo nám blaze. Čeněčka o sobě dávala vědět, každý večer jí Honza vykládal, co se přes den dělo, a ona pozorně poslouchala a jemně ho kopala, aby věděl, že nespí. Na konci září jsem odmoderovala v práci poslední diskusní skupiny, bylo to strašně milé – respondentky mi začaly gratulovat, ptát se na jméno a vzpomínat na svoje těhotenství…a já chtěla jít domů a spát:) 531_10151193959190768_1339927036_n 395139_10151193961090768_349279019_n První měsíc na mateřské jsem byla samý obídek, seriál, prostě pohodička, hrozně jsem si to užívala. Devátý měsíc jsem si konečně začala připadat opravdu těhotně - neforemná, oteklé hnátky, pálící žáha, v noci nespící a přemýšlící, přes den dospávající. U Apolináře kontroly v pořádku, sem tam po monitoru ještě zátěžový test, když Baruška (ano, s devátým měsícem jsme najeli i na správné jméno, ať se nám to pak neplete:)) spinkala a na nějaká šťouchání a tleskání hodila z vysoka bobek – osobnost naše malá:) Prožila jsem narozeniny, které mě poprvé nechaly naprosto chladnou (já která jsem obvykle dva měsíce předem opruzovala Honzu vyzvídáním, co dostanu, a vymýšlela téma oslavy). Moji nejbližší mi ale udělali radost, s nejlepší kamarádkou jsme naše narozeniny předoslavily nádherným holčičím dnem, Honza mi připravil narozeniny týden předem, abych je neprošvihla, a přijeli i moji rodiče, aby si mě ještě užili 2v1. 21.listopad, termín porodu, a nic se samozřejmě nedělo, 22.listopadu jsem šla na další kontrolu a doktorovi se opět nezdál monitor, takže další zátěžový testík, který jsem probrečela, protože jsem měla hodinový přímý přenos porodu v poslední fázi hned ve vedlejší kóji (jedna nevýhoda u Apo, že je tam všechno slyšet:( - no, neudělalo mi to moc dobře, znělo to, že paní to trochu bolí. Doktora ani zátěžák neuspokojil, udělal mi Hamiltona (pohled na toho F1 závodníka je krapet příjemnější než tenhle superchvat) a prý se buď uvidíme v noci, když se mi porod rozjede sám a on mě odrodí, nebo mám druhý den nastoupit v 7.15 a porod se vyvolá, abych nemusela chodit pořád na zátěžové testy, když navíc Barča je upečená. Takže bylo jasno – nejpozději 23. listopadu budeme rodiči! V noci jsem opět nespala, ve 3 ráno jsem vstala, namalovala se, po x-té zkontrolovala tašku do porodnice a pořád jsem nevěděla, jak se vlastně cítím. Pak vstal Honza a dali jsme si poslední snídani jen ve dvou. Před Apo proběhla poslední selfie fotka „parents to be“ a jdeme na to. Na příjmu strašně milá sestřička, vyptala se mě na kde co z rodinné anamnézy, udělala mi monitor, přišel mladý doktor a už se začalo o konkrétních věcech, tedy jak to s Barčou uděláme:) 9714_10151252458925768_1327003582_n Příprava byly rychlovka, pak jsem vyzvedla Honzu a šli jsme na sál, kde mi napíchli oxytocin, dali na monitor a děj se vůle boží. Neděla se hned, ale za chvíli už jsem začala cítit šimrání v bedrech (prý kontrakce, ale bolestivé záněty močových cest mi zřejmě nastavily práh bolesti jinam). Honza se postaral o dramatickou vsuvku, když najednou zbledl a zeptal se, jestli si může někde sednout. Fakt tam sebou málem sekl, já šla (obrazně řečeno) do kolen, situace jak z blbého filmu. Kombinace nízkého tlaku, hladu a řevu rodičky z vedlejšího sálu udělaly svoje. Ale dal si Snickers, sedl si a bylo dobře, je to hrdina. Chodili mě pravidelně kontrolovat a nakonec se rozjely i kontrakce. Už to nebylo tak pohodlné, tak jsem si řekla o epidural, dostala ho, usnula a prospala hodinu kontrakcí, Honza si četl, prostě takové prímové páteční dopoledne:) Když přestala působit první půlka dávky anestezie, dostala jsem druhou a zase dáchla, co tam budu čučákovat, že jo. No a pak už se šlo na věc, porodní asistentka mi pomáhala tlačit, přišel doktor, začal tam něco vyrábět, dirigoval mě on i asistentka, Honza mi pomáhal dýchat (normálně jsem docela chápavá, ale na příkaz „Pomalu vyfukujte“ jsem jednou silně vydechla :)) a když nakonec asistentka řekla „Při další kontrakci porodíte“ vzala jsem to jako jasnou věc a porodila! Honza mě uklidnil „Je to holčička“ – uznávám první UZ odhad pohlaví mi nedal spát:) a dodal „je nádherná“ – byla!!!! 14.15 = čas, kdy přišla na svět naše beruška Baruška! Dostaly jsme obě číslo 212 a pak nás nechali kochat se tím nádherným miminkem, které bylo hlaďounké, dokonalé a tiše na nás kulilo svoje obří očička. Když teď na to po skoro dvou letech vzpomínám, je mi stále hrozně dobře po těle, byl to porod snů = objednaný, rychlý a na můj vkus téměř bezbolestný a korunovaný vlasatým človíčkem s mírami 51 cm a 3690g.