Barunka je, co se oblékání týče, něco jako já a Dara :-D Prostě tepláky a na to tutu sukýnka, dámička v kombinaci s rošťákem. Ráda si doma navleče šaty nebo sukni a tančí. A i když si většinou obleče, co jí navrhnu já, tak někdy má názor. Věděla jsem, že chci během léta vyfotit jeden její šatičkovský outfit, tak mi její přání "Mami, do parku jedině šaty!" přišlo vhod.      Pod šaty většinou dávám i podvlékací tričko a 3/4 elasťáky, to aby mohla šplhat do výšek a nebyly jí vidět spoďárky, případně, kdyby ji šaty omrzely, abych jí je mohla sundat a z hřiště jsem ji nevlekla polonahou. A do parku tenisky, to se ví!     Šatičky jsou z H&M, lehounké, letní, barevné a zároveň jemné. Měly jsme to odpoledne skvělou náladu,Baru povídala a povídala, já cvakala a cvakala. Daly jsme si zmrzku, pak si půjčila můj foťák a opatrně fotila ona mě. Povídala mi, že hledáme Eliho, jejího nejlepšího kamaráda ze školy, který ale bohužel chodí do vedlejší třídy. Hledaly jsme i trpaslíky, co mají pořád hlad, povídaly si o miminkách, hrály si na mámu slepici a malé kuřátko. Ano, Baru si nehraje sama s kamínky a klacíky, ale během těch devíti měsíců s miminkem v mém břiše už si celkem zvykla, že máma za ní po parku tolik neběhá, že ji nikam nezvedám a že jsem čím dál kulatější a nemotornější, a respektuje to. S tátou hraje na schovku a honěnou, se mnou je výrazně klidnější. Baru je ale nejen šíleně užvaněná (bez legrace a přehánění nemluví jen, když spí), ale už má i svůj svět a fantazii. Vymýšlí si, snaží se lží udělat obrům radost (třeba když tvrdí pardubickému dědovi, že je to opravdu on, kdo jí představil hot dog :-D ), často začíná větu "Když jsem byla malá...", sem tam se bojí příšer nebo tvrdí, že ji nedávno pokousal tygr :-D Oslovuje nás "šamšulo", když se na ni zlobím, tak vykulí kukadla a sladce řekne: "tak se na mě už usměj!!" nebo "přece se nebudeme hádat, když je tak hezký den!". A miluje, když jí vyprávíme. Ne pohádky o Karkulce, Smolíčkovi nebo Otesánkovi, ale příběhy ze života, co jsme společně prožili nebo v budoucnu prožijeme. Ano, to jsou vlastně další chvíle, kdy nemluví a napjatě poslouchá. Ale pro nás dospělé už začíná být věta "Povídej!" noční můrou. A opět vím, že i když mě to vytáčí, že bych někdy radši četla a nemusela nic vymýšlet, tak jsou to geny. Já i Honza jsme měli svoje oblíbené story a nutili rodiče nebo prarodiče k jejich neustálému opakování. A když pak ve svých vlastních příbězích používá naše výrazy, slovní spojení, příhody si upravuje a vydává za svoje, jsem na tu naši přemoudřelou Baru vlastně pyšná. Je to posluchačka a vypravěčka ♥   Co vaše holčičky? Už mají svůj vkus a módní názor? A mají rády příhody nebo pohádky? Já milovala příběhy o Zdravušce, Irence od lesa a indiánovi Orlím pírkovi, které si mamka vymýšlela :-D