Je mi dnes 34 a ... NIC! Tento rok jsou mi moje narozeniny tak nějak jedno. Mně? Mně, narozeninovému bláznovi?

34 je pro mě číslo, které nevzbuzuje silné emoce - ty ve mně mnohem víc vzbuzuje trojka, kterou letos slaví Barunka, a 35, což budu slavit za rok. To budu tančit až do rána. Samozřejmě, pokud by na tom hodně záleželo a vy jste nedali jinak, tak nějaká svá přání (hmotného charakteru) dohromady dám. Nový objektiv, luxusní paletku očních stínů nebo rudou halenku.                    Ale já mám spíš pár věcí, které tvoří seznam "TO DO UNTIL 35" (Co by mělo být splněno do 35). Umím na sebe být hodná i přísná a tento seznam je tak nějak kombinace obojího. Vám se svěřím, vy jste moji! V poslední době hrozně málo čtu. Hromadí se mi tu nepřečtené knihy, časopisy. Čtu tak maximálně blogy. Chci tedy během roku přečíst minimálně 12 knih - to je jedna na měsíc, to dáš Katy! Minimálně třikrát týdně se chci aspoň půl hodiny věnovat cvičení, od jara začít běhat (mobilní aplikace Endomondo mi co měsíc posílá smutný mail s předmětem "Kateřina, we miss you", tak se nad ní slituji :-D), pokud by to jen trochu šlo, chci cvičit pod vedením trenéra, mít tedy nad sebou kvalifikovaný bič. Do roka chci ovládat Photoshop a posunout se o krok nebo dva ve focení. Je to něco, co mě strašně baví, našla jsem se v tomhle typu zachycování každodennosti a uchovávání vzpomínek. A když něco dělám, chci to dělat pořádně, dobře, vědět co dělám. Znamená to tedy, že nutně potřebuji zlepšit time-management, zefektivnit čas, který je jen můj, nastavit si lépe priority. Neustále před sebou tlačím nesplněné úkoly a přitom vím, že spoustu času (jsou to minuty, ale i ty se přece hodí) věnuji zinkání po webu a dokopávání se k poskládání usušeného prádla. Zní to jako z kurzu efektivity pro manažery, ale co jsou vlastně maminky? A taky mám pocit, že bych mohla mít v šatníku i pár ženštějších kousků. Chybí mi bílá skvěle padnoucí košile, univerzální malé (v mém případě velké) černé a dámičkovské lodičky.  Ráda bych si slíbila, že do roka se přestanu bát. Ano, já se bojím doma, pokud tu se mnou není další dospělý jedinec. I když teď s Honzíkem to bylo krapet lepší. Je to omezující, je to stresující a já s tím neumím bojovat. Prostě mi v hlavě od osmi večer jedou šílené scénáře... Ha, teď mi kamarádka dala naději - existují koučky, které dokáží se strachem pomoct, takže já zcela určitě minimálně zajdu na konzultaci. Když se mi v létě rozbil telefon a na nějakou chvíli jsem měla velmi omezený přístup k internetu, bylo to osvěžující. Rozhodla jsem se proto, že si tak dva dny v měsíci tuhle terapii klidem dám. Nebudu online a budu žít offline. A to aktivně offline. S Honzou jsme si uvědomili, že jsme se často nechali ukolébat vlastní leností a sváděli jsme to na dítě, že je nám v klidu a pohodě nejlépe. To ano, ale klid a pohoda neznamená sedět doma. S příchodem Honzíka se hodně snažíme trávit čas pestře a je vidět, že Barunce to svědčí a Honzík to neřeší. Takže jen tak dál, Osičky. Prozkoumáme Prahu a okolí, hrady a zámky, hory a lesy. Všude dobře, tak proč sedět jen doma! No, jak to tak čtu, mám co dělat. Rok uteče jako voda :-D Hurá do toho a půl je hotovo. Dnes si třeba koupím tu rudou halenku :-D