Tak jsem si přečetla, o čem jsem psala minule (TADY) a z plna hrdla se zasmála. Jak jsem stará, tak jsem naivní. Jako bych se neznala :-D Na devátý měsíc vyšla moje práce, Honzovy pracovní cesty, blogerské akce, oslavy malých i velkých lidí, Den, kdy najdu lásku, koncert Teamu, výročí svatby mých rodičů a moje s Honzou. Honzík jel poprvé vlakem, já opravdu vyběhla a to slovy dvakrát!

V Honzíkově vývoji jsou tři zubaté novinky, takže celkem sedmizubec. Už se naučil ty svoje ostrý klofáky ovládat. S jídlem je to nahoru a dolu, ale lepší se to, už poznám, kdy jíst bude a kdy ne, co mu pojede a co odmítne (a to pak vypadá tak, že otočí hlavu klidně o 180 °C a zamkne pusu, že bych mu musela vykloubit sanici :-D).

Honzík je pěknej všetečka a rád zkoumá. Nijak agresivně, nekramaří a vždy dokážeme vše zachytit a zachránit, zas tak rychlej není. Ale Barunku nikdy nenapadlo útočit na šuplíky, všímat si kytek v květináči při zemi nebo zkoušet odolnost domácí vinotéky. Honzík už zvládl odoperovat jednu lištu kryjící kabely a myslím, že rozhodně neskončil, bude veselo. Aspoň nás trochu rozpohybuje :-D 

A v posledním týdnu se k nám nastěhovala ale opravdu hustá separační úzkost, tedy kňouravost nejvyššího řádu. I když já vám nevím, on chce prostě jen být v náruči a myslím, že nezáleží na tom, čí náruč to je. Baru tři dny na Moravě, Honza v Budapešti...no já vám měla plánů :-D brutální úklid bytu probíhal tak, že jsem minutu luxovala, Honzík ječel a pak jsem dvě minuty luxovala s ním v náručí a hotovo. Ale s jakou vervou on mrská tím svým tělíčkem klidně přes celý byt, nehledě na vzdálenost (jak je malej, tak ze země nemá odhad a často to ke mně bere horší, zato delší cestou :-D), aby už byl u mě a tahal mě za nohu, to až čumím. 

Vlak byl taky zážitek. Dětský vagon (Railjet), skvělá věc. Jela jsem poprvé a nastoupila zadem. Kdo to mohl tušit, že neprojedu s kočárem dveřmi půlícími vagón? Takže rozložit kočár, sympaťák přede mnou sám od sebe chňapl podvozek, sympaťačka za mnou úplně samozřejmě vzala korbu, já Honzíka a kufr a proboxovali jsme se až k dětskému koutku, tedy ke "kinu". Mohla jsem se uděkovat. Tam jsem se usadila (a měla tam místenky :-D). Honzík nespal, já ho futrovala rohlíkem, piškotem a byla ráda, že se mu zalíbila babička přes uličku a jal se být kontaktní :-D Čekala jsem teda pro děti lepší zábavu než rakouské Alles gute v telce... Ale dvě holčičky tam statečně seděly na schůdkách a seznamovaly se. Po oficialitách to vzala mladší do rukou a rozhodla se oslnit novou starší kámošku slovy: "Umím nový slovo!" Starší byla evidentně školková a tedy velmi sociálně silná holčička uznale pokývala hlavou a vybídla ji, ať se pochlubí. "Plakát!" - šla jsem do kolen a skoro hýkla smíchy.

A my včera měli pět let od svatby. Poprchávalo, Honzovi nebylo dobře, plány se měnily, rušily a nakonec jsme prostě byli doma, bylo nám dobře, já chystala dobroty a sama je jedla. Ale nás těch společných dní čeká ještě tolik, že tohle nás nerozhodí. Vynahradili jsme si to dnes v Bruxx a v IF 2. Honza mě šokoval - roky mluvím o iPhonu a roky mi to vymlouvá. A včera mi tou sněhově bílou krabičkou s nakouslým jablkem vyrazil dech. A od té doby střídavě jásám, jak skvěle fotí a jak je rozkošný, a střídavě soptím, protože ani po třech hodinách urputného snažení nemám v telefonu svoje kontakty. 

Před pěti lety bylo nádherně (a pak od neděle lilo a přestalo v srpnu :-D) a my na ten náš den dodnes vzpomínáme, prohlížíme si fotky a říkáme si, jak báječně nám bylo. A je i dnes. Pustili jsme si do života dva malé klony, kudrnatou okatou a okatýho s trochu šišatou hlavou. Někdy už je toho na nás hodně, někdy je víno večer víc než třeba, ale nerouháme se. Je nám dobře, jsme šťastný. A my víme, že se blíží den, kdy si ty dva rampepurďáky někdo půjčí a my nebudeme vědět co dřív. Rozum velí spát, ale vždyť už jsme tak dlouho spolu nebyli v baru, nedali po kalíšku B52 a pak ještě dalších pár, neprotančili se nocí do svítání a nešli spát jen na pár hodin, protože nás čekal brunch, kino (kde spolehlivě usneme), oběd, pomalá procházka. Žádný spěch, žádné řešení dětských potřeb, režimů, ale jen my dva. Ano, budeme si povídat hlavně o těch dvou, ale budeme si povídat i o tom, co bychom rádi, co chceme vidět, zažít, spřádat plány to je naše. 

Pozn. Mama LIVE: Sem zítra doplním fotku malých Osiček a Honzíčka devítiměsíčního :)

Tak mě napadá, že on to mimi-pán tuší, že už nám dochází síly a chceme se jich se ségrou na chvíli zbavit, tak přišel s taktikou "jsem pořád miminko, chovej mě a tul mě" :-D  A kdybyste věděli, jak přesladká je dnes Barunka, já věděla, že to pořád umí.