Mama-live
KDYŽ JDU S DĚTMI VEN (POHLED DO ZÁKULISÍ)

Občas se mě ptáte, jak zvládám vypravit nás s dětmi ven, nechodit pozdě, ztahaná a zpocená (a vytočená na max). Jak to dělám, abychom se z bytu dostali 1.všichni 2.oblečení 3. včas a 4.to je už ale bonus...bez řevu a ztráty sebeúcty, iluzí a dobré nálady :-D 

Teď budu znít jako namachrovaná bréca, tak bacha! S jedním dítětem je to nosoprstovka, prostě se oblečete, oblečete prďolu, vezmete vám oběma pití, nějaký peníze a mobil a jdete :-D (nadsááááááázka, se ví!) 

Já si těhotenství s Honzíkem moc "nekazila" strachy a obavami, jaké že to bude náročné mít dva rarachy. Čekala jsem, co přijde...

A je to pořád to stejné, takové rutinní vojenské cvičení :-D 

_DSC_3029_2

S Barunkou jsem zejména v jejích prvních měsících byla matka domácí, jedna akce týdně mi stačila a dopředu jsem se na ni chystala, ale co jsem dělala v ty zbývající dny, nemám tušení. Je pravda, že jsem v té době hodně četla a ujížděla na seriálech. Akcí a aktivit přibývalo a my se rády potkávaly a potkáváme s kamarády, s rodinou a nesedíme doma. Sedět doma miluju, pokud sedím doma sama nebo s dospělými, s dětmi je to náročná aktivita a má to daleko do lenošení.

Teď jsme aktivní víc a víc, Baru to doma nebaví a já na domácí tvořeníčko a hraní úplně nejsem. A Jeník to s tím svým stoickým klidem přijal, prostě vzal jako fakt, že často někde poletujeme a je s tím v pohodě. 

Dodržuji poměrně striktně Barunčin polední klid a Honzíkovo spaní (zatím dvakrát denně), takže chodíme ven buď hned ráno a nebo až po třetí hodině. 

_DSC_3050_2

Kromě dětí musím vždy mít klíče, peníze a kartu, krabici křupek a rohlíky, pití pro nás tři, ovoce v krabičce, příkrm pro Jeníka, věci na převlečení pro Jeníka a přebalovací věci (to jsem u Baru neřešila, ta byla dáma, tohle je pro mě nové). Když vím, že jdeme do herny nebo na návštěvu, beru Barunce bačkůrky, někdy beru foťák. Když pak tašku na kočárek jednou za čas vyklízím, je to spíš úkol pro Viktora čističe nebo deratizéra, protože pečiva je tam asi 10x víc, než jsem myslela, najdu pět gumiček, tisíc kapesníků, všechny mastičky na opruzeniny, co jsem hledala, a rtěnku, o které jsem už ani nevěděla, že ji mám. A taky klíč...nechybí někomu klíč?

Baru má vždy kabelku. Ano, má ji vždy! Ano, prostě nutně ji musí mít a ano, jen přijdeme na místo, sundá ji a tři hodiny o ní neví. Do té si nasyslí spoustu nezbytností jako figurku mimoně, rtěnku Barbie, můj starý telefon, čtyři mašle, kus chleba a hodinky... A nesmí chybět plyšák, kterého pak sice zapomene v autě, ale doma tvrdí a usedavě pláče, že by se medvěd sám bál a musí s námi. Nejsem sadista, pro bojácný medvědy mám slabost :-D

_DSC_3032_2

Neodcházím nikdy nenamalovaná, ale umím ze sebe udělat homo sapiens během tří minut a už jsem se přenesla i přes to, že tvářenku nanáším štětcem, kterým si krátce předtím Jeník vymetl mandle. Nejsem hnidopich, barva na líčkách aspoň líp drží. Honzík je po vzoru své sestry líčidly fascinován, takže já se líčím a co již nepotřebuji, smečuje mládě pod gauč. Máme v tom systém a oba jsme spokojení. 

Když jdeme ven hned ráno, necrcám se s přípravami, musí to svištět a myslím na to už večer, předpřipravím si tašku a věci pro děti co nejvíc předem (uvědomujete si, že je to těžce idealistická verze, že jo???).

Když jdeme ven odpoledne, je to poklidné, vím, že vše nachystám, až bobani usnou. A samozřejmě, jak nemám to ranní vražedné tempo, trvá mi příprava dvakrát tak dlouho. 

Mám sbaleno, děti oblečené, Jeník upíchnutý v sedačce, Baru už se obouvá a já začínám ... hledat klíče, shánět pro oba pokrývky hlavy (sakra, vždycky jsou na botníku, tak kde jsou teď????), řešit Barčiny kozí nohy, letím vypnout žehličku na vlasy a zvoní kurýr, že je dole a přivezl balík. Takže odpoutávám Honzíka, Baru rychle nazuju holiny a protože si nejsem jistá, že máme všechno, letíme dolů bez věcí a s balíkem se vracíme nahoru. Tam se vydýchám, nasadím výraz "děti, matka je v pohodě, buďte taky, nebo dostanete na prdel!", dosbírám všechny důležité drobnosti, co se různě povalují, zavolám Honzovi, kde mi (zase) nechal=schoval techničák a kreditku a pak se vydáme do auta.

_DSC_3042_2

A jedeme vstříc dobrodružtví :-D V autě si povídáme o tom, jak jsme před rokem málem sejmuli na přechodu veverku, jak mě před dvacetipěti lety kousl pes, jak si na Baru na dovolené sedla moucha a jak půjde Jeník další den na píchaneček a bude ho to bolet (muhahaha, Barunčin ďábelský smích, ona není Doktorka plyšáková, ale Doktorka padouchová). 

Ale dělám to ráda, protože doma bychom se ukousali nudou a tohle je trénink v podobě logistického cvičení jako blázen. Napsat tenhle článek trvalo dvakrát déle než nás vypravit do ZOO, většinou nemíváme tragické zpoždění a téměř nikdy nepostrádám nic zásadního.

Tak co, pohoda ne? Inspirativní :-D

 

PS: Článek jsem doplnila outfit fotkami, je to můj letní oblíbený. Jistě chápete, že tu grotesku, tedy naše vypravování se do džungle velkoměsta, ještě fotit, to by mohl někdo přijít k úhoně :-D

Halenka: Dorothy Perkins by ZOOTKalhoty: Alchymi Obsidian by ZOOT/ Crossbody kabelka a balerínky: Primark