Mama-live
JAK JAKO MATKA (NE)FUNGUJI NA HŘIŠTI

Dětské hřiště. Místo, kde se děti mohou svobodně a bezpečně pohybovat. Místo, které je jim většinou plně přizpůsobeno a kde ti malí tvorové dokáží strávit hodiny. Taky tedy místo, kde dochází k intenzivním (často prvním) socializacím a kontaktům, které mohou probíhat přátelsky, ale i na ostří lopatek a kyblíků. A některé maminky na hřišti trochu trpí. Proč? Jsme divné? 

S prvním jarním oteplením a sluníčkem přichází ta chvíle. Ze školky nechce jít Baru přímo domů hrát si s hračkami, ale sama si říká o hřiště. Nemáme vlastní zahradu ani předzahradu, kam bych omladinu vypustila a sama se umístila ke stolečku s kávou, tak holt musíme do světa. 

Tak tedy vyrážíme do světa prolejzaček, pískovišť a houpaček. Já, Baru a mimi-pán. Barborka je ve svých čtyřech letech hřišťově - samostatná jednotka, která se sama houpe, na lanovém centru je jako opička a nepotřebuje téměř pomoc a společnost. Oproti minulému roku si hřiště víc užívá i Honzík. Jeho chůze nabyla jistoty, tak ho ani zvlněný terén výrazněji nerozhodí. Přestal všechno strkat do pusy, zaklekl ke kamínkům, hrabal se v nich a házel je, někdy jimi krmil dřevěné houpací koně. Zábava na hodinu. 

 

V naší vesnici máme vícero hřišť v nabídce, což dost oceňuji, protože nejvíc ze všeho mě nebaví dělat dětem staticky křena a nejsem (bohužel) ten typ maminky, co křepčí s dětmi. Když už nevím co bych, můžu je nalákat na změnu působiště (nebo na nějakou mlsotu... a když nezaberou ani podpsásové výhrůžky a vydírání, můžu ne zcela výchovně zmizet - děti to buď vezmou jako hru a jdou mě hledat, nebo si toho nevšimnou a já se musím za pár minut vyhrabat z úkrytu a jít si pro ně s pocitem, že jsem jim nechyběla). 

No, asi vám došlo, že nejsem typ hřišťo-matky. Nejsem společenská a neumím se bavit s cizími maminkami, realizovat mateřské small talks. A věřím, že můžu leckdy vypadat jako pěkná sůva. Kamarád mi kdysi po pár pivech sdělil, že na první dojem působím jako nasraná svobodná matka. Moc se nezměnilo, snad že od té doby jsem se vdala :-D Většinou jsem nevhodně oblečená na lezení po překážkách a při každém předklonu nebo podřepu ukážu všem zadek lezoucí z bokových džín. Často mě překvapí, jak dlouho na hřištích zkysneme a nemám dost jídla a pití pro dětičky. Protože nevím, co na hřišti dělat, fotím, a je tím pádem okamžitě poznat, že nevím, co si tam počít. A jen čekám, až to přijde... Kdo nebo co má přijít? Godot? Nene, čekám, až se Baru začne přátelit :-D

Ano, naše malá Osička je totiž na rozdíl ode mě společenská až moc. Neváhá se dát do řeči s dětmi, ještě raději však konverzuje s jejich maminkami a já pak mám dovysvětlovat, aby řeč pěkně plynula. Informace, že "děda má v noze šutry!" může být pochopena různě. Stejně tak nemá úplně tu hloubku informace "měla jsem mít mašli, ale máma mi místo toho koupila klobouček...", pokud nemáte kontext. A to pak přichází moje chvíle, kdy ten kontext dodávám. 

No a pak taky vyčkávám, zda dojde ke sporům. Někdo někomu vezme bábovku, zabere houpajdu, točí moc rychle kolotoč nebo kormidlem na dřevěné pirátské lodi. Osičky nejsou dravé a já nemám ráda nespravedlnost, stejně tak ale nerada koriguji cizí děti :-D 

Jak to máte vy? Těšíte se, až začně jaro a hřiště se dětem postará o program? Nebo se na hřišti necítíte ve své kůži jako já? Pro mě jsou to ty okamžiky, kdy se necítím jako 100 % máma a bojuji s tím.