Mama-live
VŽDYCKY MĚ PŘEKVAPÍ… VOL I.

... že zipování je něco, co není vnímáno jako pravidlo. A ten, kdo jede v nekončícím pruhu, se cítí jako mocipán "co za to, když tě pustím?", "si myslíš, že si dojedeš nakonec a teď já tu budu brzdit?". A zipuje se tak, že se dojede nakonec. Zipování není, když zastavíte 500 metrů před tím, než se pruhy sbíhají, vyhodíte blinkr, čekáte a cítíte se dotčeně, že přece vy jste ty hodný, co nezneužili postavení a nedojeli až na konec... DOJÍŽDÍ SE AŽ NA KONEC!!

... že kvůli zhubnutí jednoho usoplného kila musím dva týdny jíst jako modelka se špatnou genetickou výbavou (tedy ta, co nemá v rodině štíhlost a turbospalování), sotva dýchat a jít pětkrát na bikram jógu, ale abych nabrala tři kila, stačí pár chipsů k telce a myslet na víno.

... že dámy ve fitku si po cvičení a spršce nejdřív namalují na ksicht obličej, vyfénují si hřívu a vytupčí ofinu, vyřídí telefonek nebo dva a pak? Pak se oblečou. Já jsem z gangu #nahotapatridotmy.

 

 

... když otevřu vypranou pračku a není plná kapesníkových ostatků. Já v podstatě dávám prát prádlo smířená s tím, že ho vyndám špinavější než předtím. Pečlivě třídím podle barev (růžovým naplním i dvě pračky), podle materiálů (rozlišuji materiál odolný = možno prát s čímkoli a jakkoli, a pak materiál citlivka, který k pračce jen přinesu a už se srazí) , ale kapesníky jsou nad moje síly zřejmě.

... jak se člověk chová jinak k lidem a k vlastním dětem. Nedovedu si představit, že by mě někdo totálně zeblil, NEOMLUVIL SE, a já ho objala a nezkopala. Nedovedu si představit, že by mě někdo vytrvale, opakovaně a naprosto cíleně připravoval o spánek, a já bych mu vařila, prala a intimnosti dovolila. A nedovedu si představit, že bych někomu věnovala poslední pralinku, kousek masa nebo jahodu! Z čeho ty děti vyrábí, že tohle všechno podstupujeme a navíc celkem dobrovolně??

... jak to oblečení, co na věšáku je regulérně obrovský, jakože fakt obří, neobleču. "Mladá paní, jste si tou 44 jistá? Já prodávám oblečení dvacet let a mám oko, vy máte maximálně 40!" - "Ano, dobrá ženo, já ve svém těle žiji už 36 let, tu 44 mám skoro polovinu života, takže úúúúútěr, naval 44."...obleču si to, tak tak dopnu... Odbornice na oblečení vrací diplom a mudruje: "Stejně je to divný, vy jste taková štíhlá." - Tak na tom se shodneme, život není fér!

 

 

... když si objednám "ňoky" a číšník mě mile a shovívavě opraví "takže jednou gnoči, píšu si".

... když si koupím kytku v květináči a ta chcípne. Podle mě umím nechat zemřít i umělou. Podobné to mám třeba s ovocem - v obchodě vypadají maliny a jahody jako čerstvě na zahrádce sesbírané. Jen je ale já přinesu domů, obalí se penicilinovou kožešinkou. Asi máme v bytě prostě zimu. Kdysi jsem dostala na péči nejmíň náročného domácího mazlíčka. Takovou oranžovou rybku. Vypadala mile a přizpůsobivě. Po roce v mé péči páchala opakovaně smrt udušením - pokoušela se vyskočit z akvárka - a když to neklaplo, vyplavala vždycky prudce k hladině a pak hodila šílenýho smyka a snažila se sama sebe zabít pádem o dno. Nakonec umřela na únavu. Dodnes nevím, co jí přesně chybělo. Mazlila jsem ji denně!

... když se ke mně hlásí někdo, koho jsem roky neviděla. Ještě horší je to, když ten člověk nemá sociální síť a já o něm nevím vůbec nic. Sotva jméno. A položí otázku "Jak se máš?" - PROČ? Nevídáme se nejspíš proto, že o to ani jeden z nás nemá zájem. A teď jen doufej, že nebudu mít zákeřnou chuť začít ti podrobně vyprávět, jak se teda mám, ty trubko asociální! S lidmi, které znáš málo nebo z dětství, nenavazuj kontakt, protože to nemůže dopadnout jinak než trapně!

... když se rozhodneme dětem ukázat exotickou zvěřenu v ZOO, vyplázneme za to skoro litr a ve finále vidíme kachny, plameňáky a tučňáky, protože ty zásadní a velký zvířata mají zrovinka in-door mejdan. Já se cítím dotčená, beru ZOO jako divadlo a zvířata jako herce, tudíž za mě nebyli v práci :-D