Viděli jste film Rainman? Naše rodinná oblíbená hláška je Dustin Hoffmanovo „Jsem dobrý řidič!“…něco jako já:-D Když jsem se svěřila své kadeřnici Sandře s tím, že budu mít blog, hned při další návštěvě mi dávala tip na článek – napsat o tom, jak je pro mámy důležité řídit auto, být svým pánem. A když jsem nedávno domlouvala randetko s kamarádkou, notovaly jsme si, jak bychom někdy za volantem byly schopné zemřít na stres:-D U mě to tak rozhodně bylo ještě docela nedávno. Ano, jsem máma řidička.    Říkala jsem si, co já tak můžu někomu předat? Co já můžu poučovat? Ale třeba někomu dodám odvahu:-D Vidím okolo sebe mámy, které řídí lépe jak chlapi, mámy, které situace donutila a do řízení se pustily, i mámy, které neřídí a pak třeba využívají MHD, hodně chodí pěšky apod. Já jsem ráda jak poblíž domu, máme tu parky, hřiště, kavárny. Ale stejně tak ráda vyjedu na srazy s kamarádkami, ať už na návštěvu k nim domů, do vzdálenějšího parku nebo na větší hřiště, do ZOO, do Botanické, do dětského koutku. Ušla jsem celkem dlouhou cestu a spoustu let jsem volant neměla v ruce. Řidičák mám od 18, udělala jsem jízdy napodruhé (nedala jsem přednost babce na kole, asi jsem to nebrala podle pravidla „hlavní a vedlejší silnice“, ale „kdo je větší, jede“ :-D) a za volantem jsem se bála. Tátu jsem sice v článku o něm popisovala jako pohodového srandistu, ale umí být i lehce vznětlivý a první jízda „já za volantem, táta vedle mě a mamka vzadu“ vypadala tak, že v prvním kopci mi to opakovaně chcíplo, táta křičel „šlápni na plyn“ a mamka vzadu nervózně poposedávala. Myslím, že od té doby jsem mockrát za volant nesedla. Po skoro deseti letech měla nastat obnovená premiéra – byli jsme s Honzou spolu asi půl roku, když si splnil sen a koupil si vlastní auto. Krásná okrová Mazdička, říkali jsme jí Bejby. Dodnes si moc vážím toho, že mě za volant nejen pustil, ale trpělivě mě učil. Zaplatila jsem si i nějakou kondiční jízdu, ale ranní provoz v Praze znamenal to, že jsem kondičně popojížděla v zácpě :-D S Bejbynkou jsme se kamarádily, Honza mě v případě zájmu nechával řídit a já si postupně troufla i na cestu po dálnici do Pardubic nebo Břeclavi. Zvedalo mi to sebevědomí, přiznávám. A občas mě až musel Honza krotit, protože si beru trochu osobně, když mě někdo předjede:-D Prý se mi pak v očích objevují lebka a zkřížené hnáty a jde mi pára z nosu... Bála jsem se cizích aut, uměla jsem to jen s naším. Ale moje práce spočívá i v cestování – když chcete znát názor lidí z Brna nebo Českých Budějovic, musíte za nimi dojet :-D A tak jsem se nakonec osmělila a řídila i auto firemní. Musím říct, že Honza je nejen skvělý řidič, ale i dobrý učitel. Díky němu jsem se naučila nejen řídit vůz, ale i dívat se kolem sebe, co se děje na silnici, předvídat, co udělá auto přede mnou apod. Myslím, že nakonec tak strašně neřídím. Ale nikdy chlapský styl mít nebudu, nechápu, jak auto funguje, proč na co šlapu a kdy apod. Nemyslím si, že chlapi jezdí lépe. Je spousta žen, které řídí skvěle. Řídí jich ale méně a jsou "nevyježděné". Nedívají se kolem, nestíhají silnici a situaci na ní. Chlapy zase hodně pohání ego a i když mají slabé auto, cítí se jako řidiči Porsche. A umí jezdit jako pěkná prasátka:-D Když jsme zjistili, že čekáme miminko, rozhodl Honza, že bude třeba větší vůz. Do Bejbynky by se těžko nacpal i jen kočárek:-D Koupili jsme Forda a já se bála – přišel mi mega! Ale zvykla jsem si. Sama jsem se nebála, ale sednout poprvé do auta jen s Barunkou, to už bylo jiné. První cestu jsme daly jen do blízkého obchoďáku a postupně jsme se odvažovaly dál:-D Barunka je na auto zvyklá od malinka. A  nikdy neměla problém s popojížděním po městě, s cestami k prarodičům, ani delšími cestami na dovolené (do rakouských Alp, k italskému moři apod.). Zatím jsme jinak než vozem na dovolené nebyli, preferujeme možnost být svými pány a zabalit si vše z domova (=kufr plný až po střechu :-D). Já sama, když jsem někam s Baru v prvních měsících jela, využívala jsem MHD, hledala jsem si nízkopodlažní spoje a neměla jsem větší problém (pokud jsem nenarazila na řidiče, který lpí na pravidlech a nepustil mě dovnitř, protože už tam dva kočárky byly). Pražská MHD je z velké části bezbariérová, což je super. Ale pamatuji se, že jsem jela k lékaři do Podolí a měla jsem vylézt s kočárkem na Pražském povstání. Výtah? Ne! Eskalátor? Ne! Dloooooouhé schody? Ano! Nakonec sešel dolů mladík, který si pak o kola našeho kočárku pěkně ušpinil kalhoty, venku byl snad už i sníh…ale tvářil se statečně. Obecně nemám moc dobrou zkušenost s pomocí ostatních, muži klopí oči a ve finále si pomáhají maminky s kočárky vzájemně a musí prosit mladé hokejisty s megataškami, ať vyklidí prostor pro kočárek, je samotné to nenapadne. Proto jsem vždy měla zjištěné spoje, kam jsem se dostala bez pomoci (je pro mě dost typické, že nemám ráda pocit, že jsem odkázaná na něčí pomoc). Postupně jsem se ale kamarádila s autem víc a víc, dávalo mi svobodu. Nemusela jsem Barunku budit, abychom stihly spoj apod. Baru v MHD nechtěla sedět v kočárku, takže jsem ji půl hodiny bavila a snažila se, aby nikoho nepokopala nebo nehypnotizovala pohledem. A taky je to autem pohodlné, on se přece jen kočár s Barunkou, zrcadlovkou a všemi nutnými věcmi proveze. Nejsem si stále jako řidič úplně jistá, takže aby pro mě jízda autem byla co největší pohoda, mám pár podmínek: 1. Znám předem trasu a mám v pohotovosti navigaci v mobilu (a to i v případě, že jedu touto cestou podesáté - hlásí mi rychlost, radí předem, zda se držet vlevo či vpravo a já se mohu opravdu plně soustředit na jízdu). 2. Vím předem, kde budu parkovat a že to nebude ve stylu "podélně, do kopce, do prostoru pro Mini Cooper". Ráda parkuji v obchodních centrech, obzvláště když tu jsou místa pro rodiny, nebo prostě někde daleko od vchodu, kde mám dost místa. U ZOO i Botanické jsou parkoviště, u Stromovky parkuji na parkovišti u Sparty. 3. Mám nabitý tablet pro Barunku, dost pečiva, křupek nebo nakrájených jablek. Naštěstí je Barča v autě opravdu docela v klidu, buď kouká na pohádky, posloucháme Svěráka s Uhlířem, povídáme si příběhy nebo nadáváme na řidiče okolo nás :-D Barunka má sedačku značky Cybex s pultíkem, se kterou jsme moc spokojení. Sedačka je trvale za sedadlem spolujezdce. A pokud neřídím, většinou jsem ještě s ní vzadu. Není to ani tak tím, že by to ona vyžadovala, ale hodně pije, něco pojídá a pořád jí padají plyšáci a já jsem pak stejně neustále vytočená dozadu. No od září už bude moje místo vepředu, mezi dvě autosedačky svoje pozadí nenacpu :-D Jsem opravdu moc ráda, že jsem do řízení pustila a zbavila se strachu. Jak jste na tom vy? Řídíte? Odhodláváte se? Neřídíte? A co děti a jízda autem, zvládají? Jaké máte fígle na delší trasy?  PS: Fotky z auta mám zásadně selfíčka mobilem :-D takže v tomto stylu: