Již od založení blogu jsem věděla, že kojení budu věnovat minimálně jeden článek, ne-li více. Bude to tedy hodně osobní, delší a snad přínosné... A je to bez našich fotek, nebyla jsem typ, co by kojil na veřejnosti, u kojení se fotil apod. Několikrát jsem zmínila, že po opravdu bezproblémovém těhotenství a porodu ve stylu "Maminko, teď přestaňte spát, tatínek si přestane číst a aspoň jednou si pořádně kýchněte, abychom to vaše miminko viděli na světle..." jsem si s Barborkou vyloženě užila šestinedělí. Důvodů bylo vícero - Baru trápily koliky a v noci plakala a my chovali a chovali, bolela mě jizva po nástřihu a nešlo mi kojení. Koliky přešly, jizvy prostě chvíli bolí a pak to přestane, ale kojení byl boj. Proč o kojení budu psát právě teď? Týden 1. - 8.srpna je Světovým týdnem kojení - to je první důvod. Blíží se mi termín porodu a já jsem sama zvědavá, jak to bude s kojením tentokrát - přisaje/nepřisaje se, bude/nebude mléko, bez/s kloboučky, odsávat dny a noci nebo pohoda...možností desítky :-D A pak jsem taky poznala dámy z Mamapartner (jsou skvělé, budu o nich psát určitě ještě v souvislosti s výbavičkou a chystáme pro vás překvápka!) a ty mi nabídly spolupráci - kromě jiného i využití jejich laktačních poradkyň a porodních asistentek. Já jsem při snaze o rozkojení s Barborkou využila laktační poradkyně rovnou dvě a nedám na ně dopustit. A než vám popíšu, jak to vlastně u nás bylo, tak přicházím s nabídkou, co by byla škoda odmítnout! Příští týden se s laktačními poradkyněmi a dámami z Mamapartner znovu setkám a kromě otázek svých ráda položím i otázky vaše!  Hlavní téma je jasné - KOJENÍ. Ale pokud vás zajímá COKOLI, co se týče přípravy na porod, péče o sebe a o miminko po porodu apod., položte otázku též! Pište na mail (katy@mama-live.cz), na FB do zpráv, do komentářů, komentujte zde na webu pod článek - prostě je na vás, kde se zeptáte, já otázku najdu a za vás ji položím! Když jsem Barunku nosila ještě v břiše, byla jsem si jistá, že chci pohodové miminko a udělám vše proto, abych já jako máma byla v pohodě taky. A že tedy pokud kojení nepůjde, svět se nezboří, od toho tu máme pestrou nabídku umělých mlék. Tušila jsem, že problém může být s mými plochými bradavkami, zkoušela jsem jakési vzpřimovače, ale důsledná jsem nebyla. Po porodu jsem se neohrabaně pokusila Barunku přiložit, ona chrupala, já nevěděla co a jak a nehrotila jsem to. Zkoušela jsem to posléze na pokoji, zas a znova a s nijakým výsledkem. Honza mi přinesl kojící čaj, sehnal kojící kloboučky, v porodnici mi půjčili odsávačku a já se trápila a Baru plakala a ubývala na váze. Spolubydlící, zasloužená druho-matka mi nadšeně sdělovala, jak její chlapák saje a saje a ona cítí, jak se jí úplně stahuje děloha. Ani jsem nepředstírala, že jí to přeju... Barunka z porodnice "odcházela" krmená stříkačkou, dostávala Nutrilon a mých pár mililitříků odsátého mléka - ano, mléko se spustilo. Myslím, že pár minut po vkročení do bytu i s malým uzlíčkem, jsem volala do Studia pro ženy a objednávala návštěvu laktační poradkyně u nás doma. Měla čas za dva dny, do té doby jsem bojovala, odsávala, brečela, nespala.... Upínala jsem se na pomoc od profesionálky a nebylo to marné. Přišla, uklidnila nás jako rodiče, pochovala Baru, ukázala, jak ji koupat, zavinovat její neposedné ruce, aby lépe spala, a pak se šlo kojit. Doporučila zatím pokračovat s kloboučky, Baru nekompromisně vrazila moje prso do pusy a ta se začala snažit. Doporučila nám několik věcí: homeopatika na podporu laktace (ricinus communis nebo urtica urens), vhodnou kojící polohu "na fotbalistu", tenkou trubičku, kterou bude Honza Barunce do koutku pusinky pouštět mé odsáté mléko, ona začne sát a přisaje se k prsu, lahvičku Calma, kterou můžeme Barču dokrmovat, aby neztratila sací reflex. Fungovalo to - já se uklidnila, poslechli jsme všechny rady a šlo to.                                        Samozřejmostí byl opravdu navýšený pitný režim (normálně dám denně dva litry, teď jsem dávala skoro čtyři), hodně polévek (silné vývary), kojící čaje. Hodně jsem se sprchovala v opravdu teplé až horké vodě a nahřívala prsa. Když bradavky bolely, mazala jsem mastičkou Purelan od Medely nebo Bepanthenem. Baru nijak extra nepřibírala, nakonec jsme museli před a po kojení vážit a to tedy byl bez pardonu pruďák. Dodržovala jsem tříhodinové rozestupy mezi kojeními, což sice zřejmě z Barunky udělalo plně režimové dítě, ale asi to nebylo třeba tak hrotit. Koliky ji trápily i nadále, noci za moc nestály. A já po měsíci chtěla už s kojením přestat, nebylo to dle představ, nebyla to pohoda, ale složitý proces a Baru rozhodně nerostly faldíky. Nechápu dodnes, proč jsem to nevzdala, udělala jsem opravdu vše, co šlo, ale něco se prostě ve mně zaseklo a já měla pocit, že zklamu nebo co...Nevím, jak to bude u Fergusona. Vím, že se budu snažit, ale na druhou stranu nebudu mít 24 hodin jen na našeho mimi-pána a nerada bych se změnila v tu nešťastnou mámu, na kterou nerada vzpomínám. Chci být opravdu v pohodě, aby mi Baru nemusela říkat "Maminko, usměj se!". No takže, nevzdala jsem to a oslovila Evu Barešovou z Centra Anahita. Přijela snad hned druhý den. Opět na mě působila tak, že s ní všechno zvládnu. Vyslechla si mě a pozorně sledovala, jak kojím. Rázně sundala klobouček a nekompromisně a zároveň citlivě Baru donutila přisát se. A Baru se přisála a sála a sála. A já snad i brečela. Ta úleva... Kojila jsem téměř výhradně doma, s kojícím polštářem, Baru měla různé spurty apod., ale vše se dalo nakonec zvládnout. Dodržovala jsem tříhodinové intervaly, Baru nikdy nebyla závislý savec, co by se po mně sápal, co by se vztekal, když místo kojení dostal jogurt apod. Kojila jsem téměř na den do jejích deseti měsíců. Vnitřně jsem cítila, že je čas přestat (už jsem kojila jen před spaním a lehce v noci, mléko pomalu odcházelo a přiznávám bez mučení, že jsem nikdy dlouhodobé kojení neplánovala). Odstavení bylo naprosto bez problémů, Baru si toho snad ani nevšimla a moje prsa taky ne :-D Rok dítěte mám jako osobní hranici, s nikým se nebudu a nechci dohadovat, zda je to moc nebo málo. A že kojit může každá a je jen třeba se snažit? Laktační poradkyně mi říkala a já vidím kolem sebe, že kojení se nedaří čtvrtině žen a možná je to ještě víc. Myslím si to taky. Je to někdy boj a není třeba jej za každou cenu vyhrát, mámu nedělají prsa plná mléka, ale srdce plné lásky! ... Doják, co? :-D Nezapomeňte mi do konce týdne poslat vaše otázky a dotazy ohledně kojení a čehokoli, na co může odpovědět porodní asistentka!! Pozn.: Moc děkuji Adélce za super album na Modrém koníkovi (ZDE), které téměř do puntíku shrnulo moji osobní zkušenost a je plné užitečných informací!