Dnes byl na plánu úplně jiný článek. Byl taky o Barunce, ale úplně jiný.

Ale já se právě vrátila ze "školky", kam jsem Barborku poprvé odvedla. Není to školka v pravém slova smyslu, ale příprava na ni, pro děti, které se do té státní nedostaly a už jim jsou skoro tři. Rodinné centrum v naší pražské části, kam jsme chodily na Yamahu, již několikátým rokem tuto přípravku provozuje a my jsme teď rádi využili. Barunka by měla chodit tři dopoledne v týdnu. Je to o tom naučit se komunikovat s vrstevníky, hrát si s nimi, vzájemně se respektovat, rozvíjet nové dovednosti. A zvyknout si na nový režim.

Naše slečna se těšila "jako malá". Na děti, na tety učitelky, na nové hračky. Ráno nás popoháněla a celou cestu mi s batůžkem na zádech šťastně pózovala. Já byla naprosto v klidu. Žádné dojetí, žádné obavy, žádný stres. Není to nic, co by bylo "MUST" - když se Baru nebude něco zdát, nebude tam šťastná, bude doma se mnou a s mimi-pánem. Žádné nucení, žádné tlaky. Ale upřímně říkám, že jsem nepředpokládala, že by mohlo k nespokojenosti dojít. Přišly jsme první - to je DIVNÉ!! Barunka si to šla hned okouknout, v jedné místnosti stolečky, kde děti svačí, ale během dopoledne si tu i skládají puzzle, přesýpají kuličky apod., druhá místnost je herna s hračkami. Teta učitelka se hned Barunky ujala, známe ji ze cvičení, je úžasná, milá a přesně typ, který to s Baru umí. Žádné hrrrr, ale prostě si s ní hraje, povídá, v pravou chvíli pochválí, umí udělat napětí, zábavu. Sedly si s Barunkou ke stolečku a že zkusí puzzle. Baru najednou vstává a tulí se ke mně, šeptá, že tu nechce být. Mně puká srdce (jako ne až tak, ale je mi ouzko). Ubezpečuji ji, že nikam nejdu, že tam budu klidně celé dopoledne a že se nemá čeho bát. Teta upoutá pozornost, složí spolu jedno puzzle, povídají si o zvířátkách a pak se přesunou s dalším chlapečkem k přesýpání. Baru začíná být zase Baru, směje se, tleská, když se to povede, a vždy na mě hodí spokojený výraz. Po deseti minutách jí jdu říct, že půjdu, ať si hezky hraje s dětmi a já si ji před obědem vyzvednu. Dává mi pusu a souhlasí. A když dojdu domů, tak mi to začíná docházet a teď píšu s malinko zamlženýma očima. Ano, před pár dny jsem nechápala statusy maminek, co zažívaly s dětmi první den školky a popisovaly, jak zadržovaly pláč. Vždyť naše Baru zvládá být hlídaná na jedničku, nejen rodinou, ale i chůvou. Vždyť všechny nové situace profičí, ani nemrkne. Možná teď říkám hop a ještě není vyhráno, možná mi za chvíli zazvoní telefon, že si mám pro Barunku přijít. Ale já jsem i tak pyšná a dojatá. Je to naše šikulka a zároveň pořád malá holčička, která naši ruku při tom novém skoku potřebuje, aspoň jako pojistku.