Mimi-pánovi bylo před pár dny 17 měsíců (tedy skoro 18 měsíců, brzy rok a půl, jak chcete) a já jsme si říkala, že už tu dlouho neměl samostatný post, dřív byl zvyklý na nějaký standard a teď ticho po pěšině. Asi si říkáte, co je to za milník "skoro 18 měsíců", kdyby to byl rok a půl, kdyby to vyšlo 12.2, kdy měl aspoň přesně těch 17 měsíců... Nebudu lhát, moje obsese na symetričnost a pravidelnost řve na poplach, ale rozhodla jsem se být volnomyšlenkářka :-D 

Naposledy jsem vám o Honzíkovi psala, když udělal svoje první samostatné a opravdové kroky. Když začal chodit. Teď chce být v kočárku, jen když je už moc velká zima a mrzne mu rypáček. Chodil by pořád. Chodí vtipně jako každý chodec začátečník, ale baví ho to. S Barunkou jsme chodívaly jak na lázeňské promenádě, ruku v ruce, občas jsme prohodily pár slov a ukázaly si hezký lístek. Honzík? Když ho chci mít trochu pod kontrolou, tak ho držím za kapucu a on se kvůli tomu vzteká. Za ruku nejde nikdy. Rád se za něčím otočí a vůbec mu nevadí, že nabírá opačný směr (v dost věcech připomíná štěně, učím ho proto i aportovat olivy :-D). Nebo se zastaví a čučí. Lidi to milujou a mně tečou nervy :-D Naposledy si vyhlédl paní, co zkřehlýma promrzlýma rukama škrabala auto - slovo dalo slovo, Honzík se zastavil, zamával a paní zamávala taky. To se mu líbilo. Paní škrabala a v pauzách mávala. Já bez šance na úspěch volala "Honzíku, tak já jdu, pápá, ahooooj, měj se tu hezky." On se hezky měl :-D 

Velká změna, pokrok a ulehčení je fakt, že se Honzík naučil usínat sám. To je v mém mama světě největší pecka. Za to má sto bodů a drbání na zádech. A když není pročůraný durch tak, že ho to studí, tak spí celou noc. Někdy do půl 9 :-D 

Pořád moc nemluví, roztomile hejká, piští, mečí a bučí, a je někdy trochu těžší pochopit, co chce. Ale zas tak různorodá přání nemá, jde to celkem odhadnout. Pamatuju se, jak jsme se s Katkou smály znakování. Naše holčičky v roce jely jednoduché věty a nebyl problém jim porozumět. U Honzíka bych sem tam nějaký znak ocenila :-D Abych ale nebyla nefér, tak říká "ňam ňam" (to si dost často jen tak mumlá a chodí kolem ledničky), "nenene" (u toho ještě divoce kroutí hlavou a vyplazuje jazyk) a zdá se mi, že na mě volá "míííííí" (krásné, že - kdo je žena tvého života, chlapče? Míííííííí!).

Je to tulínek, chodí a sám si pokládá hlavičku a dělá mimimi :-D Ano, to pak podepíšete cokoli. A netulí se jen k velkým, nejvíc se naopak chodí pomazlit s Barborkou. Ta se zastaví, hodí po nás dospěláckým pohledem plným pochopení a řekne "Počkejte na mě, Honzík se přišel pomazlit. Poď ke mně, broučku."

Když si ti dva hrají, já sedím, koukám, taju a občas jim lípnu pusu do vlasů. A někdy trochu ječím, to když se honí po obýváku a po kuchyni a já jen čekám, komu ujede noha v punčochách, a vidím dopředu tu bouli na hlavě a jak budu střídavě utěšovat a pištět "ani ke mně nechoď, já tě utěšovat nebudu, jste si koledovali!".

"Neměl by chodit na nočník?!" To je prča, jak každý ví, kdy je správný čas na tenhle nástroj. Barunka na něm trůnila od deseti měsíců, obklopená plyšáky, v ruce flašku s pitím, takový průtokáč. Nevstávala, protože to neuměla a protože tehdy ještě neměla odporování v povaze. Honzík vstával a kropil podlahu. To bylo dřív. Teď ale!!! Stane se, že si nočník přinese sám! A vždycky když ho posadíme, tak naplní. Takže máme splněnou první fázi a to pochopit smysl nočníku. Teď se mu pokusíme vysvětlit, že obsah nočníku se kontroluje zrakem, ne hmatem.

A co mimi-pána baví, jak trávíme dny? Umí si hrát sám a umí se pekelně soustředit. Navléká na provázek, navléká kroužky na tyčku, staví kostky, kreslí, pouští si hudbu a tančí a už ho konečně baví knížky a pořád je nosí a nosí (fakt aportuje). Zkouším mu představit nějaká zvířátka a jejich zvuky, tam je tedy moje úspěšnost dost nízká - je to spíš tak, že se naučí jeden zvuk a dělá ho pořád. A pak chodí, řve jak lev, chce nás děsit a v ruce místo lva svírá třeba kostku Lega nebo ponožku. Pes teď dělá bééééé, ale aspoň už ho na obrázku najde. A když ho učím části těla, tak sotva řeknu "Honzíku, kde máš...", tak ukáže uši. Něco dělám blbě, protože já se ptám i na oči a nohy. 

Každé dítě má nějakou speciální "úchylku", něco, co je v tomhle věku roztomilé a ve dvaceti se s tím chodí k doktorovi. Honzík chce mít stále něco na hlavě a nemusí to být čepice. A na rukách a nemusí to být rukavice. Neustále nám nosí fusekle, dospělácké čepice nebo moje kraťasy na spaní a my mu je nasazujeme, aby mu neomrzly dlaně nebo nestydnul od hlavy. Jemu to přijde normální, ale rychle pochopil, že pro nás je to vtipné, tak se takhle vymóděný často postaví, ruce v boku a naznačuje kopulační pohyby. Asi ho prodám do cirkusu :-D

Je zvláštní, jak my ho vnímáme jako raubíře, protože divočí mnohem víc než Barunka. A pak mi kamarádka, maminka Honzíkova vrstevníka, napíše, že vzpomíná, jak si s jemným Honzíkem házela míčem, zatímco její syn se snažil přeladit televizi, která je namontovaná metr nad zemí :-D 

Víte, co je vtipné? Když jsme měli jen Barunku, dost často jsem kontrolovala, co by měla umět. Když byla napřed, plácala jsem sebe a Honzu po ramenou, jaký jsme kabrňáci, jak ji dobře vedeme. Když něco neuměla, tabulky byly trapné a každé dítě je přece jiné :-D U Honzíka jsem snad ještě nikdy žádnou tabulku nebo článek neotevřela a vlastně ani nehledala. Vidím, jak je spokojený a nebudu sebe a jeho stresovat. Zamává na povel, pošle pusu a zadupe, když mu řeknu, takže cvičený je akorát :-D

A jestli jste dočetli až sem, tak vám řeknu, že mi ty punčocháčky (pančuchy s trakmi :-D) taky přijdou neuvěřitelně boží a roztomilý, jsou od Mile a jejich obrovská výhoda je, že se strašně snadno navlékají. A body je z Mile kolekce Milá zima, v jednoduchosti je krása, co říkáte?

A pročítá si svou oblíbenou svojtkovinu Jak to žije v dětském pokoji - o Honzíkově čtení brzy víc!

PS: Měla jsem nafocenou spoustu fotek mimi-pána při hrách a aktivitách, ale jestli vám teď přijde, že má trochu prdlý vlasy, tak tamty fotky jdou do trezoru rovnou. Je tu nějaká dětská doktorka přes vlasy????