Před sedmi lety jsem na Facebook házela roztomilé fotky mimi Barunky s ukrutně vtipnými komentáři, které měly naznačit, jak jsem cool máma, nad věcí a vím přesně, co dělám. Opak byl pravdou. V noci jsem nespala, celé dny jen zkoušela kojit a v lékárně jsme se stali štamgasty. Byla jsem nejistá a pro slzy nešla daleko. Teď je to jiné, tápu pořád, ale vím, že to tak má být. A řeknu vám, že se nebojím přiznat si, že jsem pyšná! Během těch sedmi let jsem o sobě milionkrát pochybovala, ale to je asi normální. Možná je to dokonce i dobře. Ale dnes pochyby stranou, na místě je se trochu pochválit!

Tak si to poďme shrnout...

Nějak se to teď sešlo a z více stran jsme dostali pochvaly na naše děti. Jak jsou prima, veselé, chytré, jak je radost je učit nebo hlídat. A já mezi řádky čtu, že jsme odvedli s Honzou moc dobrou práci. Ono se to bere jako samozřejmost a rodičům se moc komplimenty neskládají. A přitom by si je zasloužili.

Na podzim jsem se v práci dostala ke krásné ... práci. Teď mě vyhodí za bohatou slovní zásobu :-D Ale k věci ...:-D

Dělala jsem rozhovory s "ženami za sametovou revolucí". Ne těmi, které byly vidět, slyšet a které si připomínáme jako hrdinky. Ale s těmi, které tolik vidět nebyly, ale jejich role nebyla o nic míň důležitá. Stály pevně po boku bojovníků, dělaly disidentům kafe, odstěhovaly se za Prahu, aby mohly jejich rodiny dýchat a v jejich obýváku se pouštěly zakázané filmy, a nebo se staraly o rodinu a děti, když byli muži ve vězení. A skoro se styděly říct, že jsou pyšné nejen na své muže (na Kocába, Kodeta nebo Čarnogurského), ale i na sebe. A přitom by měly být, to období bylo šílené!

A já si uvědomila, jak je důležité nezapomínat a nebrat se jako samozřejmost. Není třeba být součástí učebnic a mít záznam na Wikipedii, aby na sebe mohl mohl člověk být pyšný. Někdy stačí být máma, aby člověk zasloužil poplácání po ramenou a "Good job, mama!"

Rohatí andílci

Je trochu nefér, že mimo bezpečí domova jsou naše děti doslova zlaté. Vychované, přeuctivé a k zulíbání. Doma jsou to malí pankáči. Holt se tam řádně uvolní. Tak ať, my máme nervy z ocele :-D

V poslední době jsem od Barunky slyšela párkrát, jak jsem hrozná a strašná - to zejména ve chvíli, kdy si dovolím trvat na svém. Nemá ráda odporování :-D Ale má ráda ty svoje lidi, za kamarády by dala ruku do ohně, učitele nepovažuje za obávané autority, ale bezmezně je miluje a nutno říct, že i oni si ji oblíbili.

Měla před pár dny svátek a já si hledala, co vlastně znamená Barborka - je to z řeckého barbaros = cizinka. To je tak trefné. Je tajemná a mě strašně baví učit se porozumět jí, probádat ji a pochopit ji. Vždycky bude moje první a bude mým zrcadlem, je fakt celá já, i když vzhledově po tátovi. A i když si o mě myslí, že jsem strašná, tak když ji dojme, jak se zlí lidi chovají k ušatému Dumbovi nebo zazní Srdce nehasnou, okamžitě si mě volá, stulí se mi do náruče a pláče mi do rukávu.

I když je Honzík už velký kluk, pro mě bude vždycky náš mimipán. Honzulka, který do tří let moc nemluvil a pak rozjel velkou řečnickou a dnes z něj padají neuvěřitelné seky a hlavně je to bedna. Má velkou výhodu, že jeho sestřičkou je právě Barunka. Je vnímavý, sociální, přátelský. Když byl na podzim pár dní nemocný a pak zase přišel do školky, zaradovala se paní učitelka, že ho tam konečně zase má a může se nacvičovat na besídku :-D

Umí se vztekat a to pekelně. Ale pak jsme v kině, sledujeme napjatě Ledové království, mně teče slza dojetí, on se na mě podívá a říká: "Je to dojatý, viď, mami?"

Máma? Ta ráda spí!

Já jsem vždycky věděla, nebo aspoň tušila, že mě bude mámování bavit. Ale že mě to bude tak naplňovat a ovlivňovat, to jsem nečekala... Za těch sedm let jsem ušla obrovský kus cesty.

Akorát bych čekala, že na mě děti ocení, jak umím při čtení měnit hlasy, jak skvěle dělám těstoviny s parmezánem nebo jak je umím bleskurychle obléct. Barunka měla ve škole říct, co s námi má spojené. U táty byl balón, u Honzíka kočárek, protože si hrají na rodinu, u u mě nakreslila postel, prý miluju spaní :-D

Dokážu si přiznat, kde mám jako máma limity a kde naopak exceluju. Trávím s dětmi ráda čas, spěchám z práce a raději pracuji večer, miluji naše víkendy. A přestalo mě trápit, jak to mají ostatní. Nejsem zručná, nejsem nikterak dokonalá kuchařka a občas jsem před dětmi sprostá. Jako třeba tuhle: přecházeli jsme s Honzíkem přes přechod. Auto zleva dalo přednost, pak se pomalinku zprava přiblížila baba, jela krokem, nechala nás vycukat, aby nakonec přes přechod projela a málem nás připravila o špičky nohou. Mohla jsem si plíce vyřvat, jak jsem na ni ječela, že je blbá kráva. Honzík to vyprávěl Barunce slovy: "A pak nás ta blbá kráva málem přejela, chápeš to?? Ale máma jí to hrozně dobře řekla!!" Nejsem sprostá jen tak, má to vždy důvod :-D

Během mateřské jsem se našla a zjistila, co mě baví a nakonec mě to i živí. Tím jsem překvapila hlavně sama sebe, všichni ostatní se tváří, že to bylo jasné :-D Ušla jsem cestu od nás k psaní o nás a až k psaní pro všechny a nemůžu tomu občas věřit. Já si myslím, že tu knížku fakt jednou napíšu. Vím, kdo mi ji bude editovat a kterým pěti lidem ji dám přečíst jako prvním.

Táta se nezdá

Jako jsem tušila, že rodičovství bude pro mě, něco mi říkalo, že půjde i Honzovi. A jde. Vždycky byl parťák a nijak výrazně na mě nezkoušel řeči typu: "Já jsem v práci, ty máš na starosti děti."

Trochu nerad mi přenechal tu rozmazlovací roli a on je ten hravej a přes domácí fotbal, kdy tři lidi řvou nadšením a matka opruz ječí, že lustr jako terč není dobrej nápad a jestli se "dopytlesakrajásezváspominu" musí u čutané tak vřískat?! Ale on taky umí vřísknout do stolu :-D A to si pak srovnají bačkůrky i děti od sousedů :-D

Dovedla bych si představit, že na sebe máme víc času my dva, ale nemůžeme mít všechno. Jsme tu jeden pro druhého a naše #rodiceonly chvíle si pak užijeme naplno. Samozřejmě jsem měla romantické představy, jak budeme randit, po večerech si hodiny povídat a ... ne, neděláme to. Jsme unavení a máme toho oba hodně. Ano, měli bychom si ten čas najít. Jenže už jsem přestala tlačit na pilu. Navíc se blíží první leden! A ten je od slova "předsevzetí" - takže to dáme do plánu a bude :-D

Lidi, muchlujte se!

Okolo Barunčiných narozenin mě to vždycky chytne, to sentimentálno a vzpomínám - v té době jsem taky začala psát tenhle článek :-D V běžném provozu není vždycky čas připomenout si ty velký věci, ty zásadnosti, které jsou důležitější než sem tam nějaký drzosti a odmlouvání. A jsem hrozně ráda, že na každé období dětí máme vzpomínky v podobě tisíce fotek, u kterých si připomínáme, jak byly Osičky nyny a ťuťu.

Nějakou dobu už jsem si v hlavě nosila plán mít i rodinné video. Honza nebyl proti, ale oba jsme věděli, že to chceme po našem, žádné uměleckosti. A když nám to nabídl náš milovaný rodinný fotograf Lukáš Baxa, kývla jsem dřív, než dořekl větu :-D Takže máme krásnou památku na tohle naše období, kdy Baru je slečna v první třídě a čte, Honzík bojuje s kažým a nefér, je šikovný fotbalista a neřeší nějaké třetí či jaké pohlaví - nechá si nalakovat nehty a pak kope proti tátovi holt trochu opatrněji :-D Čteme si, hrajeme hry a my dva s Honzou .. tak to jsme se nařehtali při natáčení jak koně. Lukáš nás vybídl, ať si dáme hudlana, my si dali dva, protože vášeň po letech, no viď, a zkonstatovali, že miliskování máme vybraný do Vánoc. A Luky zkonstatoval, že tohle až podezřele při focení slýchá a dokonce na svatbách :-D Lidi, muchlujte se a víc!!!!

Rodinný film - Katka Honza Barča Honzík from Lukas on Vimeo.

Lukáš s natáčením videí začíná, udělá mu radost, když mu dáte důvěru - Osičky jej doporučují. Je to profík absolutní, navíc je s ním dobře, pohoda. Sám je táta dvou malých holčiček, takže to s dětmi umí a naprosto jim nechává volnost - to já se křením do foťáku, on by mě radši viděl spontánně sledovat děti :-D 

Když přišel k nám domů, Honzík mu běžel otevřít, objal ho a říká: "Ahoj Luko, dlouho jsem tě neviděl, vůbec jsem na tebe nemyslel, ale jsem moc rád, že jsi tu. Ukážu ti autíčka." :-D