Slíbený post o mé cestě k We run Prague je zde! Zjistila jsem, že potřebuji silné motivátory, jasná data a konkrétní cíle. Chci zhubnout! Chci trénovat ostatní! Chci si nechat udělat krásné boudoir fotky! Co z toho plyne? Musím běhat! Ale ne jen tak, pro sebe, na to se moc dobře znám. Každý mráček na obloze bude blížící se bouřka, budou mě tlačit boty, bolet kolena, nebudu v dobré náladě, potkám černou kočku, přejedu kočárem kanál, bude pondělí, a když bude odstávka teplé vody, tak nebudu běhat týden, protože se v tomto týdnu plánuju nemýt a to s během dohromady nejde. Takže cíl je jasný! 30. srpna 2014 We run Prague, deset kilometrů Prahou a ideálně v čase kratším než hodina a čtyřicet minut. To dám!!! Registrace provedena, s heslem na triko jsme se trochu s týmem Nike pasovali, pořád se jim zdálo, že si dělám reklamu na tento úžasný blog:) Ale je to doma! A začínám trénovat: První vyběhnutí - 10.7 dovolená na chalupě, pole a les - nesnáším to, jsem městské děvče a za každým klasem hledám nějakého místního obnaženého blázna, který tam už týden čeká na poskakující Pražandu, kterou by pobavil k smrti. Jednu věc vám řeknu a neříká se mi to snadno - jsem děsnej učúránek, takže už od vyběhnutí myslívám na to, jestli se mi bude nebo nebude chtít...většinou se mi chce! Tentokrát jsem zvolila velmi fikané místo - v obilí! A celou druhou půlku trasy mě všude bodaly nějaké malé obilné blechy nebo co:) Protože v poslední době málo spím, jsem unavená a chytnu prvního bacila, který se ochomýtá kolem. Takže skoro týden pauza a povinné polední šlofíky (ta mateřská je prostě hustej fičák:) 16.7 Už zase moje pražská trasa. Tentokrát 5,5 km, jsem pyšná běžkyně!!!! Jako určitě by se mohl nějaký vtipný hnidopich ptát, zda běžím nebo jdu, ale mně to radost nekazí! 19.7. We run Břeclav - vybíháme s mužem od jeho rodičů přímo do lesa, Barunka se houpe na dvoře. Vrátíme se a má za sebou zjištění, že v domě ustal pohyb! Rodiče zmizeli! Babička jí tvrdí, že jsme šli koupit DVA rohlíky! Brečí a chce jít hajíííí (znám tuhle její taktiku, ví, že jedině na spaní může mít dudlík, a předstírá touhu po odpočinku a babička jí na to skočila). 20.7. Raději jdu běhat sama a Baru říkám, že jdu běhat - tváří se, že jako nechápe, proč jí to říkám (já taky nechápu, proč jí to říkám, má kolem sebe suitu nadšenců a matka jí je šumafuk). Když se vrátím, ukazuje mi, jak jsem běhala a má lepší techniku než já, no nic, to mi taky radost nezkazí, uběhla jsem o sto metrů víc než včera (jen prostě v lese běžím trochu nakřivo, jak pořád kontroluji, jestli mi někdo nefuní na záda a neměla bych zkusit vyšplhat na strom - je třeba vědět to hodně dopředu, že se blíží nebezpečí, na rozdíl od většiny ženských celebrit jsem netrávila dětství s klukama na stromech, já prožívala dobrodružství s hochy od Bobří řeky a s chlapci z Rychlých šípů). 23.7. - dnes skoro 6 kilometrů, já prostě miluji Prahu, všude se to hemží lidmi, ale není jich tolik, abych cítila, jak páchnou (já voním po fialkách, to se o mně všeobecně ví!), ale dost na to, aby si ten jeden případný ouchyla netroufl v tom mumraji na mechtle, natož pak techtle! A velká novinka, běhám s aplikací, odteď každý můj uběhnutý metr bude dohledatelný! Začala jsem s Runtastic. 25.7. - Nejsem zrovna v náladě "Co děláte, když neběháte? Jak neběhám??? Maratonec běhá pořád!!!" Přiznávám, nechtělo se mi, ale jdu na to! Uběhla jsem nakonec opět přes 6 kilometrů, za 50 minut. Aplikace ok a další novinka - mám nové pouzdro (další citace, tentokrát z The Big Bang Theory: Sheldon k Penny "Kde máš krokoměr? Měřič tepu?"...Penny: "Nemám! Prostě běžím, dokud nenarazím na cukrárnu!"). Běžce si dělím do dvou skupin. První skupina (naprosto je nechápu) běhá pro radost, neřeší kilometry, časy, tepy, těmto běžcům je jedno, z jaké kolekce mají tretry a rozhodně nepostují na fejs své trasy. Běhají, a když je to přestane bavit, jdou domů. No a pak je druhá skupina běhajících, kam patřím i já. Běháme, protože musíme. Důvody jsou různé, já běhám, protože jinak nezhubnu, další běhají, že je to zrovna moderní, že už jsou na tom závislí apod. Bereme běh vážně, není to jen tak prostě pohyb, ale jsou k tomu potřeba různé propriety. Máme funkční outfit, značkové pouzdro na mobil a v něm minimálně tři run apps, v počítači speciální složku Hudba na běhání, pijeme různé podpůrné drinky a studujeme běhací manuály:) O víkendu to neklaplo, bylo vedro na umření a v úterý už jsem byla rozhodnutá, čekám nachystaná, až přijde muž domů a ...začne pršet tak, že kdybychom sousedům pootevřeli okna, nemusíme k nim už chodit zalévat kytky. 31.7. - K Runtastic jsem si stáhla aplikaci Youradio, které nabízí "nálady", tedy hudební sety k různým příležitost, jako jsou večery ve dvou, české hity, filmovou hudbu, ploužáky a mimo jiné hudbu přímo na běhání. Jenže já jsem holka konzervativní a nejlépe se mi běhá na Haničku Zagorovou. Neříkám, že Malujeme obrázky je vyloženě nakopávací, ale když už musím při běhu koukat na ty štíhlé hnátky místních běžkyň, tak hudbu chci svoji oblíbenou. Obě aplikace ale během trasy vypověděly poslušnost, Runtastic přestala měřit a rádio skákalo jak splašené a nakonec se mi odporoučel celý telefon (otázka, proč si ho nenabiji předem, je mimo mísu, ptám se na to já, ptá se na to můj drahý muž a je to ze stejného důvodu, proč každý večer hledám balzám na rty a nacházím ho třeba mezi ponožkama...nejsem systematik, sorry:) . Uběhla jsem asi 6,5 km, to jde! Chtěla jsem jít v pátek, ale nebudu vám lhát, zvítězila lahev bílého, manžel a náš nový seriál Person of interest. V sobotu 2.8 si Baru přivstala, takže když dopoledne zalehla, využila jsem toho a vyběhla. A asi podesáté jsem si potvrdila, že prostě moje tělo běhá lépe večer. Vydřených 7 kilometrů, slunce sílilo a hřálo, takže příště už opravdu večer! Halelujááááá, slavte tři dny a tři noci, vyběhla jsem i v neděli večer, 3.8., a poprvé jsem na displeji viděla 8 a nějaká další čísla. Něco přes hodinku, takže čas až taková pecka není, ale nebuďme přízemní! Celou dobu mi nad hlavou visel černý mrak a já se pokoušela předstírat, že umím vypočítat, jak je bouřka daleko - vím, že je nějaká spojitost mezi hromem a bleskem, ale to mi úplně rovnici neusnadnilo a nezjistila jsem nic. Ve středu 6.8. odjezd na chalupu a hned odpoledne jsem dobře naladěnou Baru přenechala babičce a vyběhla do polí. Po pár stech metrech opět klasicky do klasů na záchod, po další stovce vypínám rádio a bojím se s nastraženýma ušima. Celý dlouhý okruh jsem koštovala na minimálně! osm kiláků, jak mi dal zabrat. Ve skutečnosti je to něco přes pět:( 7.8 se mnou běží teta, nemluvíme, běžíme, bez pauzy!! Je to ten stejný okruh, něco přes pět kiláků a mám pocit, že zdechnu, příroda mi nesvědčí a není mi lépe, ani když běžíme kolem betonárky:) 10.8. Po návratu z chalupy vybíhám večer a vracím se k číslu osm. Lepším trochu i čas, jupí, půjde to!!!! Musím vychytat hudbu, Zagorka na sedmém kilometru přestává fungovat a místo, aby mě hecovala, mám chuť ji dloubnout do žeber, kníku zubatou. Přišel mail, můj WRP tubus je připraven! Ono se to vážně děje! Můj mail na Seznamu si tím pořád není jistý a pro jistotu mi všechnu korespondenci od týmu WRP pečlivě ukládá do spamu. Že by skrytá message? Celý týden se to nějak nedařilo, ale v sobotu 16.8 jsem vyběhla, a že bych z toho měla dobrý pocit, to nemám:( Necelých 6 kiláků a hodně to drhlo. Začínám cítit nervozitu. V neděli jsem chtěla jít zase, ale sobotní zážitek mi nasadil brouka do hlavy a o další potupu jsem nestála. A v pondělí jsem udělala totálně amatérskou botu. Přes den očistný půst, takže večer bez energie, celkem foukal vítr, ale já se kousla, že chci konečně dát těch 10 kilometrů. Takže 18.8. jsem dala necelých 8.5 km a každý metr jsem otočila dvakrát v dlani. To byl opruz maximální:( Nohy těžké jak konve, vítr mi fučel do tváře, že mi málem vzal z hlavy kšiltovku:( Pondělí 20.8. vyzvednut tubus v Nike Store. Kromě trička jsem dostala i hroznový cukr, dle pána záruka, že vyhraji. Proč mi někdo neřekl, že rozdávají magické bonbonky? Bych se nestresovala:)       Středa 20.8. mexickou vlnu pro mě prosím!!!! Dnes poprvé v životě 10 kilometrů v čas 1 hodina a 20 minut, což není na medaili, ale já se nehodlám poměřovat globálně, já jsem sama pro sebe vítěz. Nohy byly dost šokované z té dlouhé trasy. A začínám podezírat muže v sepraném růžovém tričku, že se stal mým osobním stalkerem, potkala jsem ho již potřetí (možnost, že on běhá odjakživa a nyní potkává on mě, si nepřipouštím!) a i když to nevím jistě, protože se na něj radši nedívám (pravidlo číslo 1, nenavazujte s úchylem oční kontakt, bude to brát jako nabídku k sňatku!), myslím, že na mě zírá! Frčíme na prodloužený víkend na Lipno, takže I will definitely run Lipno:) Jsme zpět a I did not run Lipno at all. Stezka kolem Lipna sice vypadala super, ale byla neustále plná cyklistů, turistů a prudistů a já jsem čím dál víc samotářský běžec. A druhá výmluva je, že můj večerní běh neladil s popíjením mojita v hotelovém baru. Ale vyběhla jsem ještě v neděli po návratu, 24.8., zrychlila jsem tempo, plíce na mě řvaly nepublikovatelné vulgarismy a uběhla jsem 8 kilometrů za 58 minut (nejvíc mi na běhu přijde nefér, že poznám i minimální zrychlení, nohy tuhnou, plíce si hledají azyl, a přitom viditelné zlepšení skoro žádné...). A uvidíme, co v sobotu, protože celý týden pracuji na rozjetí blogu až dlouho po půlnoci a na běh nemám sílu a náladu. Takže v sobotu jdu na to. Nebudu sama, Katka s Verčou mě v tom nenechají a jejich vražedné tempo mě bude motivovat.