Slíbila jsem post o tom, jak jsem poprvé v životě běžela ne sama pro sebe, ale závod, a slib plním. Píše se mi to dobře, protože jsem překonala sama sebe a 10 kilometrů v rámci tratě We run Prague jsem uběhla za čistý čas 1:09:39. O takovém čase jsem snila. Jaké mám den poté pocity? Skvělé! Ale byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli to mám zapotřebí, jestli mi to stojí zato takhle exhibovat. Rozhodně to tedy nešlo jako po másle, měla jsem slabší momenty a přiznávám, že nemít po svém boku kamarádky, tak bych čas neměla tak pěkný, držet tempo a neztratit krásky z dohledu byla velká motivace. Ale nepředbíhejme:) Celý týden jsem nebyla běhat a rozhodně to nebyl ideální stav, manžel pracoval do půlnoci a já s ním držela basu a pracovala na blogu. V pátek odpoledne k nám přijela moravská babička a my chtěli s mužem jít do kina po asi sto letech. Prostudovali jsme programy a naši obnovenou kino-premiéru odložili na jindy, svět se změnil a vkus kino-diváka asi taky, my si tedy nevybrali. Zpětně jsem ráda, šli jsme spát brzo. Barunka si babičku v sobotu naplno užívala, tak jsem mohla dopoledne relaxovat, dopisovat článek, vařit (jojo, to považuji za relax:). Po obědě spánek, to je přece nutnost:) Moravskou babi vystřídali pardubičtí prarodiče a já odjela v sobotu odpoledne vstříc nové zkušenosti. A je tu první chvíle, kdy si říkám, co tam lezu, co mi hrabe. Cestou potkávám prakticky jen gazely s nohami až ke krku, které vypadají, že si odskočily z Victoria´s Secret přehlídky, jsou samozřejmě v kraťáskách, v podkolenčičkách, mají dlouhé vlásky, růžová líčka a rozkošná zářící očka...tůůůůze se těší, jak se proběhnou. Po svém boku mají chlapce z plakátů, takoví Christianové Greyové, jen tihle svoje ženy nemlátí, ale přenáší je přes kaluže v náručí! Volá mi Verunka, že už se blíží a že ji poznám snadno, má na sobě žluté tričko. Jsme měly stejný nápad, to je náhoda, taky běžím ve žlutém:) Potkávám se s dvojčetem Katkou, její Nelinkou a manželem Míšou a společně frčíme na místo. Verču nacházíme snadno, ve žlutém tričku je nepřehlédnutelná:) Být tam sama, tak bude hodina a půl do startu k nepřežití, s holkami to utíká. Hodnotíme slogany a hesla na tričkách. Za mě vedou: "Miluju ji!" a "Miluju ho!", "Běžím WRP 2013!", "Ach jo, už vidím cíl! Fňuk!", "Není běhna jako běhna.", "Běžím jako želva!" a "Trénuji se želvou!" Rozhodla jsem se, že nebudu hledat Báru Špotákovou, která závod startuje, a nebudu ji žádat, aby byla mým vodičem. Sice jsme obě matky, blondýny a máme rády Tři sestry, ale tuším, že by mě brzdila a já dnes běžím pro Mama LIVE!:) Zorka Hejdová vyvolává optimisticky do mikrofonu, předstíráme, že se protahujeme, hledáme záchody, snažíme se správně nalepit čip a pak pátráme po našem koridoru "Nad 70 minut" - je to ten nejvíc vzadu, sice mi ladí barevně k nehtům, ale jsme prostě poslední, no. Cha, natrhneme ti všechny tři zadek, milý koridore! Blíží se 19.00 - snažím se poslat Honzovi fotku, kterou by měl vložit na FB a na koníka spolu s odkazem na tento blog. Ukazuje se, že to nebude tak snadné, je nás deset tisíc na jednu BTS a to znamená jediné. Jsem bez signálu. Trávím tím 15 minut a nakonec se frontou zpráv protlačím a Honza hlásí, že vše úspěšně vložil. Uffff! Nastavujeme si běhací aplikace a čekáme, až nám to odpálí. Stalo se a ... nic se neděje. Prostě stojíme a pak pomalu jdeme dalších pět minut, je to adrenalin!:) Nakonec se dá říct, že běžíme. Držíme se s holkami při sobě a máme hezké tempo, ne vražedné, ale rovnou předběhneme pár pomalejších a mám z toho dobrý pocit:) Balon s číslem 1 vidíme docela brzo, máme za sebou kilometr. Do čtvrtého kilometru se běží pěkně, podél trati stojí poklidně si vykuřující čumilové, kteří nám vesele bafají do obličejů a fandí z plných plic. Katka zvládá konverzaci, já jen občas souhlasně heknu, Verča běží jako dobře namazaný stroj. Děvče s nápisem "Catch me if you can!" předbíhám s úsměvem na tváři a nejradši bych jí předala "babu":) Když vidím číslo pět, těším se na vodu jako na Vánoce...a to je zklamání! Já prostě čekala nápojový lístek a výběr z pěti druhů nealka a to hned u balonu s pětkou. Nene, musíme si ještě pár set metrů klusnout a dostaneme kelímek s vodou. Lepší než drátem do oka, to uznávám:) Předstírám sama sobě, že nechci přijít o husté tempo, jen si srknu, profesionálně odhazuji kelímek s vodou na zem, připadám si fakt jako sportovec, neřeším nepořádek, jedu na čas. Zanedlouho nás čeká sprcha a já mám dilema - osvěžit se a přijít o nafoukanou ofinu nebo být dámička a sprchu oběhnout? Takže á la princezna Husopaska proběhnu sprchou a dlaní tvořím nad ofinou kšilt! Výsledek? Osvěžila jsem si nohy, na znavený obličej nedopadla ani kapka. Jsem opravdu mazaná a dobrých nápadů nemám málo. Nejhorší část je pro mě Židovské město, dlažební kostky, ponurá atmosféra a turisté na segweyích, kteří musí nutně přejíždět cestu přímo před námi. Připravuji si v angličtině, jak prvního, co mě zbrzdí, děsně zrubu. Nakonec mají štěstí, ale za rámeček by si to moje spílání nedali! Míjím naivního běžce s heslem na zádech "Dám to pod 55 minut!". Kombinace přehnaného sebevědomí a špatného odhadu mu v cíli způsobí velké zklamání. I když s ním soucítím, nelítostně ho předbíhám a frčím dál. Katka se mě ptá, jestli je moje koleno v pohodě, a já odpovídám, že jo. Měla jsem to někam zaťukat, protože za pět set metrů se dostavuje první bodavá bolest a já začínám pomalu ztrácet naději, že tenhle závod dopadne dobře. Navíc se blíží nejobávanější část - Václavské náměstí. Verča mě před startem vyděsila, že se běží kolem koně. Nemám šanci. Na sedmém kilometru je další občerstvení, kromě vody dostaneme i iontový nápoj. Posílám Katku napřed, že chvíli půjdu, a ona? Zpomalí, řekne, že nikam nejde, že je se mnou a na čas nehrajeme, hlavně ať nezastavuji, že už bych se nerozeběhla. Pro mě nejsilnější moment z celého závodu a já ti za něj, kotě moje milované, děkuji! (to jsem vám ještě neřekla...jsem totální plačka a dojímám se naprosto vším a všude, takže teď tu bulím:). Václavák se nakonec nekoná, uděláme oblouček v dolní části a klušeme dál. Energii jsem pitím získala a můžu říct, že koleno jsem prostě popřela, běžela jsem jako robot, s Katkou po boku, už jsem i sem tam prohodila slovo, a naději, že tenhle běh bude mít happy end jsem získala na 100 % zpět. Poslední dva kilometry se běží hrozně dobře, cíl je na dohled. A je to tu! Symbolicky posledních padesát metrů vážně pelášíme a za cílem si padneme do náruče! Daly jsme to! Verča je pár minut před námi a už jsme ji nedohledaly, protože signál opět spíš není. Měla jsem velké štěstí, že se mi podařilo spojit s manželem, který mě přišel do cíle podpořit. Společně jsme pak hledali Katčina muže a Nelušku. Už jsem skoro šla poprosit Zorku, ať nám je vyvolá, ale nakonec jsme se našli. Když Honza odcházel z bytu, Barunka ječela a nespala, tak jsme byli dost zvědaví, do jaké atmosféry se vrátíme:) Doma na gauči na nás čekají moji rodiče a mezi nimi ve spacím pytli naprosto bdělá Barborka. Koukají na TV ZOOM a každou napínavější scénu Barča komentuje svým typickým: "Hej, koukéééééj!". Má oči jak tenisáky, obejme mě a vykládá, co s prarodiči prožila:) Žádný pláč, žádné volání mámy nebo táty, prostě si chtěla užít babičku s dědou. Moje mamka má pocit, že to nezvládli, já naopak. Jsem ráda, že Barunka je s nimi šťastná. Dám si sprchu, řeknu Baru pohádku, ta je do minuty tuhá a my otvíráme první, druhou a pak i třetí lahev. Povídáme si, já si čtu krásné komentáře ohledně blogu, hlásím, kolik lidí už mi ho "lajklo" a spadne ze mě stres posledních dní. Je mi dobře! A SMS od týmu Nike, že jsem to dala za hodinu a necelých deset minut, je prostě třešinka na dortu.