Článek, o kterém jsem přemýšlela spousty hodin, je tu. Viděla jsem film 50 odstínů šedi. Tvrdila jsem, že na to rozhodně do kina nepůjdu, a šla jsem. A nelituji! První díl knížky jsem četla několik měsíců po porodu. Měla jsem přes den spoustu času a za dva dny bylo hotovo. Snad ani u Šimka s Grossmannem jsem se tak nenasmála. Akorát tady to bylo spíš přes slzy, jak mi bylo stydno. Nejsem puritán, nejsem stydlín, tím to nebylo. Já se styděla tak nějak za autorku (nebo za překladatele?), za hlavní hrdinku. Ke všemu se dostanu. Od filmu jsem neměla očekávání a už vůbec ne pozitivní! Prostě jsem u toho chtěla být. Ano, obraz hlavních hrdinů jsem si samozřejmě v hlavě utvořila, moc tomu podle mě nepomohlo, že byly zveřejněny celé seznamy možných kandidátů – každý pak může mít pocit, že upír Damon a Rory Gilmorka by byly stokrát lepší. Jedna z věcí, které mě v knize iritovaly, bylo studené pozérství hlavního hrdiny. A to dokázal Jamie Dornan skvěle potlačit a byl prostě jen charismatický. Mohl mít ostřeji řezané rysy, ale to už vem čert. S Anou mám asi trochu větší problém. Ani v knize jsem neměla jasno, jaká je. Já tyhle obyčejné krásky, éterické bytosti, které jen svou přítomností dostávají muže do varu, nějak nemusím (asi že jsem pravý opak:-D). Holka, co kašle na módu, nelíčí se, vlasy neřeší a radši si čte nebo rovná hřebíky. No já nevím, jak by měla vypadat. Dakota podle mě nemá tu nevinnost, není to holčička. A ve finále? Kdyby Christian nařezal Aně v podání Rory Gilmorky, tak na něj jdeme asi podat trestní oznámení všechny:-D Dakota není až tak éterická, její ohryzávání rtu je přesně tak nesexy, jak se mi zdálo už u čtení knížky, ale klobouk dolů, když nemusela být pipka a jen valit oči, když hrála, tak hrála dobře. Je to opravdu love story, hezky natočená, dobře odehraná, se skvělou hudbou, sem tam vtipem (ano, dámy v kině se sice nervózně smály permanentně, ale vtip tam byl asi čtyřikrát:-D). Na můj vkus jsou tam Aniny prsa přes celé plátno příliš často, příliš dlouho a ne zcela odůvodněně, ale co už, zase je to jiné. Já jsem chemii mezi hlavními aktéry cítila, podle mě jim to funguje. A to hlavně díky Greyovi, to je prostě Chlap. Kamarádky, co knížku četly a líbila se jim, byly většinou minimálně spokojené, ne-li nadšené. Já jsem spokojená a na dvojku půjdu určitě. Je to vlastně Pretty woman. Dokonce s jednou okopírovanou scénou, kdy dívka (prostitutka/studentka literatury) vchází jen v prostěradle do pokoje (velikosti letiště Ruzyně), kde její milý miliardář hraje tesklivé melodie na klavír. Vivian nedostávala na zadek, to jeden z rozdílů (a jojo, Richard a Julia jsou kapánek jiná sorta herců, ale to teď nebudeme řešit). Ale tyhle příběhy prostě fungují. Proč je nazývat parodií? Známá česká autorka nelítostných filmových recenzí opět nenechala niť suchou, vlastně nechápu, za co vůbec nějaká procenta udělila, když nepochválila nic. Je benchmarkem a měřítkem dobrého milostného filmu Casablanca, Titanic nebo Duch? Asi nebudeme srovnávat jablka s hruškami. Když tato dáma sepsula mého oblíbeného Iron Mana, taky jsem moc nechápala. Ten film baví, ale neměl nést poselství a nastavovat zrcadlo, nemělo to být velké umění, ale zábava, hlášky, efekty… Proč chtít od filmu něco, co tam nikdy být nemělo? 50 odstínů šedi si nehraje na vysoké umění, neaspiruje na Oscary, a přesto jeho návštěvnost trhá rekordy, Harry Potterovi svítí naštváním jizva a z kin odchází spokojené dámy všech věkových skupin, povolání i víry (to jen pro upřesnění – 50 odstínů rozhodně nevynesla na výsluní jen skupina matek na mateřské!), často ruku v ruce s partnerem, které prostě dostaly důkaz, že není třeba být oslnivě krásná, super vtipná, dokonalá, aby se srdce pana Božského zachvělo. Láska hory přenáší! Jak se může tak moc někomu nelíbit knížka a být vlastně docela spokojený s filmem, který je jen zkrácená verze knížky? Hned vysvětlím. Film totiž pro mě postrádá všechny trapnosti, ze kterých jsem lezla pod gauč. A všechny ty drobné detaily, které mě iritovaly, se táhnou celou knihou, o všem se hrozně moc mluví a přitom to stačí naznačit, říct jednou a vnímavý čtenář nepotřebuje desetkrát zopakovat. Vnitřní bohyně Any – asi nejšílenější a nejamatérštější způsob, jak čtenáři přiblížit pocity hlavní hrdinky. Stud, radost, vzrušení, strach? To jde přece popsat i bez té bláznivky s pompony. Ana NEJÍ a pořád se to řeší. Má to ve smlouvě s Greyem, to jako především! Já nějak tyhle víly, co žijí ze vzduchu, nemám ráda. Mě nikdy nikdo k jídlu nutit nemusel, naopak si říkám, že mi ho sem tam mohli upřít. A ona za den nesní víc jak olivu. A místo jídla si okousává rty a doplňuje to koulením očima. A zase se to pořád řeší. Jak se ukázalo, ten ret sexy není, Dakota se s tím dost natrápila ve filmu. Věta „Ó bože Ano, ty jsi tak připravená!“ – Ano, panna Ana může vždy! A Greye to zas a znova překvapuje – to jsou momenty, kdy oceňuji mlčenlivé muže! Jednou bych dostala tento typ poklony a asi na vždy budu nepřipravená. Džíny z Greyových boků padající TÍM způsobem.  Stačilo by to napsat jednou, pokud je to tedy takový div světa. Ano, chlapi s pěkným tělem jsou sexy a to v džínách, v obleku, v trenkách, bez trenek. Na to, že Ana vystudovala anglickou literaturu, má sem tam slovní zásobu jak dvanáctiletá čtenářka Brava. Když jsem přemýšlela, co je na knížce nejhorší, proč mi tak vadí a irituje mě, nakonec jsem na to přišla. Napsat milostný román je opravdu těžké! A to beze srandy a ironie. Podle mě je to jeden z nejtěžších žánrů. Opravdu velmi snadno sklouznete do klišé a nereálnosti. Od rané puberty jsem četla různé dívčí nebo milostné romány a za jednu z nejlepších spisovatelek považuji Lenku Lanczovou (když pominu Flauberta a další, ale to nějak pro mě nebylo dost milostné:-D). Četla jsem desítky dalších autorů a prostě to neuměli. Lenka Lanczová má na svém kontě mnoho originálních příběhů. A umí. Umí dialogy, umí příběh, umí to napsat tak, že byste to chtěli prožít (když je vám 17). Každý jsme zažili jeden, dva, deset vlastních příběhů, vedli milostný dialog apod., ale asi nikdo z nás by ten vlastní příběh nechtěl číst (jako co si budeme povídat, často se pod pojmem milostný dialog myslí monolog ženy a mužovo chlípné civění:-D). Dobrý autor to nenapíše podle pravdy, ale tak aby to bylo hezké a čtivé. A to u téhle knížky já osobně postrádám. Autorka trilogie byla velká fanynka ságy Twilight a jejích 50 odstínů byla taky původně upírská love story. Její vydavatel ji přesvědčil, ať kousání vampajrem nahradí pár ranami páskem. A světový bestseller je na světě. Chápu úspěch Stmívání, to je prostě pohádka. Ale Greyové existují. A Any taky. Co na tom ženy po celém světě tak fascinuje? Proč nikdy žádný harlekýn neměl takový úspěch? Proč až s Greyovou SM úchylkou a jeho hernou přišel takový trhák? Uvědomují si čtenářky, jak šíleně to tím páskem asi bolí? Jak ponižující musí být čekat nachystaná a polonahá vkleče před hernou na pár facáků? Jak se ukazuje, to vše je vedlejší. Láska a pravda vždy zvítězí a vždy to bude téma, které osloví a pohltí.  Mnohé z vás mi už psaly na FB svoje názory na film či knihu, budu ráda, když mi napíšete i vy ostatní, co říkáte na knihu, na film...