Dnes trochu filosofický článek a moc mě zajímá, jak to v životě máte vy. Jak jsem psala před pár týdny, dostala jsem neuvěřitelně zajímavou, ale zároveň pro mě úplně novou nabídku – komentuji pro televizi výsledky politického výzkumu. Jsem svým kolegům vděčná, že mě s tím oslovili, je to pro mě čest a zároveň velká motivace, škola a stres. Obrovská zkušenost. A proto jsem se zamyslela – nikdy by mě nenapadlo, že na něco takového mám, že se na něco takového hodím, že by to bylo pro mě. Prostě to za mě vymysleli jiní a já výzvu přijala. A když se ohlédnu nazpět, tak takových situací bylo v mém životě více. Situací, kdy jsem potřebovala impuls zvenku, od ostatních, od nejbližších. První rodinná historka na toto téma – vždy jsem byla šíleně užvaněná (jak to tedy můžu vyčítat Baru?:-D) a moje pratetička po dlouhém hovoru s dvouletou Katuškou prohlásila, že jednou budu minimálně poslanec – na splnění této prognózy stále čekám, nikdo ji od té doby nepotvrdil:-D V druhé třídě mě spolužáci zvolili třídním předsedou – nikdy by mě nenapadlo, že mi tolik sedmiletých dětí dá svou důvěru, nikdy by mě nenapadlo, že bych se o takovou funkci měla ucházet. V páté třídě mě učitelka němčiny nominovala na olympiádu z tohoto jazyka – moje mamka jásala, děsně to se mnou prožívala. Mě samotnou by to nikdy nenapadlo a byla jsem šokovaně potěšená. Když jsem rok po gymnáziu studovala tvůrčí psaní pod taktovkou Michala Viewegha, vybral moji povídku k veřejnému čtení. Když jsem nervózní naklusala do kavárny, kde se mělo číst, zkušeně se ptal, kolik jsem už měla panáků, že jsou rozhodně potřeba minimálně dva, aby čtení dopadlo dobře:-D Měl pravdu. A když jsem nastoupila do výzkumné agentury, kde jsem doteď, tak si mě pár týdnů po nástupu můj šéf vzal pod svá křídla a začal mě systematicky připravovat na vedení celodenních kreativních workshopů – já si do té doby nebyla jistá, jestli vůbec umím moderovat, jen jsem tu práci milovala. On zřejmě viděl potenciál a já půl roku poté dělala svůj první workshop a díky bohu se to povedlo a já měla hezké Vánoce:-D Je to adrenalin, show, makačka a je to přesně to, co mě baví, ale musel mi to někdo ukázat. No a když mi pár holek z koníka napsalo, že by ode mě chtěly vyfotit, nebo když psaly, že hezky píšu, tak se vlastně zrodil blog, kterému je PŮL ROKU. Přemýšlím, co je to za kroky a rozhodnutí, u kterých potřebuji nakopnout. Jsou to ty viditelné navenek, ty, u kterých je potřeba odvaha a trochu „koule“, protože to taky může dopadnout neslavně a bude ostuda a kritika a to je věc, kterou bytostně nesnáším. Rozhodně to neznamená, že jsem pasivní a čekám vždy jen na signály a pošťouchnutí. Ve spoustě věcech vím přesně, co chci (nebo nechci) a dělám vše proto, aby to klaplo. Jsou to ta rozhodnutí, která se týkají nejosobnějšího života, a fakt, zda se dobrá věc podaří nebo ne, mě neztrapní veřejně:-D Případné osobní zklamání mě nepoloží, prostě to zkusím znovu, jinak, lépe. Věděla jsem, že potřebuji zkušenost se studijním pobytem v zahraničí, že chci tu možnost využít, dokud nejsem stará vydra,  tak jsem nakonec až sice v páťáku, ale odjela na semestr do Finska. Věděla jsem, že mě baví marketing a že je mi blízká kvalitativní část výzkumu, a dost urputně jsem se o to zasazovala, stejně jako o psaní tiskovek, článků apod. Miminko jsme si pořídili, když jsme oba s mužem věděli, že to tak oba chceme, že je to to pravé. A ve finále i blog jsem chystala víc než půl roku, aby to prostě bylo ono. Jsou to ta rozhodnutí, která se nedělají přes den (ač jsou to pro mě někdy dost muka, nejsem zrovna madam trpělivá), musí se k nim dospět, musí být ten správný čas a zázemí – když jdu za něčím sama za sebe, nesmím vidět překážky. Jak to máte vy? Jste ambiciózní sami od sebe a nepotřebujete motivaci a nakopnutí od okolí? Prostě si kladete vysoké cíle a nebojíte se riskovat, nebojíte se, že to třeba neklapne. Nebo si musíte být jistí, že to vyjde, že cíl je na dosah a pak se nebojíte a jdete do toho? Nebo kombinace jako já?:-D