Naše děti nenechají nikoho na pochybách, že jsou z jednoho vrhu. Jsou si prostě podobní. 

Někdy mám až deja vú, když Honzík nasadí svůj překvapený výraz, tedy vyvalí oči, otevře pusu a civí - Barborka jak vyšitá. A pomalu se ukazuje, že i ty jejich malé povahy jsou si podobné víc než by bylo možné svést na náhodu. 

Pozorovatelé, kterým stačí být obklopení dobrými lidmi a nedělají zbytečné tlaky. Oni obecně nevypruzují a spíš je jim přirozené mít to na pohodu. 

U Barunky jde o povaze už jisto jistě mluvit. Jako takhle... Ona je Jekyll a Hyde. Umí být dokonalá. Anička z první A hadr. Se vším souhlasí, pro všechno se nadchne a ještě vám pochválí odstín rtěnky (a zeptá se, zda když je jahodová, tak i po jahodách voní) a řekne, že jste nejlepší máma na světě.

A pak jsou hydeovské momenty, kdy víte, že nic nebude správně. Že sukně se málo točí (do pytle, módní tvůrci, dělejte je jen a pouze točivý, kdo vám stojí o splihlý kusy hadru!!) a nebe je málo modré a vy málo empatičtí. Ale je to holčička, která je ráda na světě.

A Honzík? Kdyby mi někdo chtěl dřív tvrdit, že má roční dítě povahu, brečela bych smíchy. To stvoření je rádo, že je rádo. Neustále dělá samé nelogičnosti typu "půl hodiny pracuju na tom, abych vykoukl nad stolem, předstírám, že stojím pevně a nekácím se jak bříza ve větru a následně povolím a svalím se jak pytel", jí kameny, podle mě objevilo, že papír má vitamíny a hodlá to zdokumentovat. Vejská, hejká, neudrží pozornost.

Ale kromě toho má povahu. Nikam se nežene, je rád mezi svými a nevadí mu být i sám. Ale je to mazel, který je prostě hrozně hodný. Nemá v sobě takovou nutkavou potřebu ničit, mlátit, lítat z jednoho rohu do druhýho. 

A mně se hrozně líbí, když se mi sem tam povede tu jejich podobnost ještě podtrhnout stylově, oblečením. Strašně ráda sleduji profily maminek, které svoje děti podobně oblékají. Neumím to vysvětlit, ale bráškové 2-3 roky věkově od sebe ve stejných outfitech mě hrozmě baví. Naopak dvojčata jak podle kopíráku mě matou a neocením stejný outfit, pořád přemýšlím, které je které.

Jenže laďte holčičku a kluka. Zvlášť když kluk sotva stojí a je to sice roční frája, ale totální mimináč. A holka?  I v módě je naše kudrlinka lehce rozporuplná osobnost. Doma vše absolvuje v šatech nebo sukýnce a venku šplhá jak opička a běhá o závod. Znáte výraz sportovní elegance, který tak nerady slyší dámy ze Školy stylu Backstage? Baru je přesně taková.

Když jsem u slovenské značky Mirau objevila jejich "pudláče" s laclem pro malé i větší děti, věděla jsem, že to je pro malé Osičky jak na tělo šité.

Skoro čtyřletá holčička v teplákách s laclem, co jsou jiné a originální a k ní její bráška, který by klidně ještě mohl mít dupačky, ale to by bylo pod úroveň, tak má tepláky na jeden lacl. V jednoduchosti je síla a krása, tak jsem jim to dál nekombinovala a nechala vyniknout právě ty tepláky. 

Mirau jsem si zamilovala. Vůbec mě slovenská domácí módní scéna hodně baví. Značka Mirau vznikla v roce 1997, takže to není žádný benjamínek, ale značka se skoro dvacetiletou tradicí.

A cíl přinést na trh dětskou módu, která je jiná, výrazná, netradiční a velmi kvalitní, splnila na 100 %. Strašně se mi líbí motto značky: "Zapomeňme na chvíli na praktičnost a nechme se unášet fantazií, vždyť móda je zábava a děti jsou její neodmyslitelnou součástí." - to bych podepsala. Nestajluju nikdy děti jen na fotku, vždy musím mít jistotu, že Baru si ve svém oblečení může sednout na pařez nebo do písku a Jeník může lézt po kolenou, ale chci, aby jim to slušelo, aby to mělo nápad. A když navíc je na první pohled vidět, že tihle dva patří k sobě, tak jsem o to radši. Protože jak dnes Baru prohlásila: "Bráško, co já bych si bez tebe počala!"