"Nikdy jsem netušila, jak snadné to bude mít děti!"...tak tímto přáním mě naprosto dostala moje maminka, když mi před pár dny přála k narozeninám. Největší poklona od té nejlepší mámy. (Pozn. Mama LIVE: Asi všichni chápeme, že tím mamka nemyslela tvorbu dětí, ale to že ji překvapilo jak snadné je být rodičem - protože má skvělé děti! :-D)
Tyhle narozeniny si užívám jako kdysi, když jsem se těšila měsíc předem a pak měsíc slavila s každým, kdo měl jen trochu chuť to se mnou slavit :-D
A moje mamka mi touhle jednoduchou, ale strašně silnou větou dala obrovskou inspiraci a potvrdila mi, že jsem její, že ona je moje. Cítím to totiž úplně stejně já jako máma. A chci udělat možné i nemožné, aby to s dětmi dál bylo tak snadné, tak bezva.
Moji rodiče jsou skvělí a dali mi do života tolik, že nemám šanci to nikdy splatit - naštěstí v tomhle mi hodně pomáhají malé Osičky, které babi s dědou zbožňují, a myslím, že je to oboustranné.
Tenhle článek je takové moje osobní Děkuji mami a tati za těch 35 let. Oni mě čtou a za to jim taky děkuji. A za co ještě?
Vždycky tu pro mě byli a jsou. Nejsem typ, co by za každou cenu potřeboval sám sebe ventilovat (a proto jsem si založila blog, ano ano). Svoje pocity, strachy a radosti si držím někdy dost v sobě. A oni to tak brali. Ale když jsem potřebovala, byli tu. Na tohle si musím dávat bacha, někdy trochu na Barunku tlačím, aby vyjadřovala city a těma svejma ji možná až jako dusím :-D
Je s nima hrozná sranda. Ale fakt hrozná (jasně, že se mnou taky, však jsem jejich, no ne??). A neberou se vážně. Mamka mě nechá, abych si dělala srandu z toho, jak se občas zakoktá a vždycky dá Jeníkovi plínku opačně :-D A táta se při zdlouhavém vyprávění čehokoli nenechá rozhodit tím, že předstírám spánek a hlasitě chrápu :-D Pro jeho vyprávění je totiž typické, že představí nejdřív podrobně všechny hrdiny své historky a to včetně čísla jejich bot a jmen křečků a andulek. Pevně věřím, že jednou ke mně budou malé Osičky stejně shovívavé a budou brát s rezervou moji rádobyvtipnost :-D
Nikdy na nás neházeli svoje starosti a neměnili si s námi role. Prostě já a ségra jsme byly děti a ty nemají mít starosti nebo řešit starosti rodičů. Já sama bojuji s tím, že když je někdy moc práce, moc únavy, moc všeho, tak nejsem 100 % naladěná máma. Ale pracuji na tom a to se snad počítá.
Nedovolili mi koupit evidentně kradený foťák nebo šílené štekle, na kterých bych nejen byla vyšší než půl Pardubic, ale nedošla bych ani na zastávku.
Taky mi nedovolili, abych v patnácti chodila z diskotéky sama, ale prostě pro mě táta jezdil, což jsem tehdy samozřejmě považovala za šikanu a dávala to dost najevo, ale člověk se vyvíjí :-D. A vůbec tak nějak celou moji divokou pubertu pevně věřili, že mám dobrý základ a nepodělám to.
Nepodpořili mě v mém revolučním nápadu, že bych si po nepodařených přijímačkách na vejšku šla vydělávat vlastním tělem :-D tedy brigádničit, ale našli vysokou, kde mi ten plonkový rok bylo moc dobře a kde jsem nevypadla ze studijního módu a přijímačky prostě dala napodruhé.
Těch věcí, ve kterých mě nepodpořili, je minimum. Tichou i hlasitou podporu cítím od mámy a táty vlastně pořád. Je mi 35 a stejně mi pořád kryjou záda ♥