Když Honza se spolužáky začal plánovat školní sraz, rovnou mi nabídl, že s dětmi na Moravu pojede sám vlakem. Věděla jsem tedy měsíce dopředu, že budu mít dny jen pro sebe. 

Luxus, kterého si hrozně vážím. Sepsala jsem dva listy úkolů, co je třeba udělat. Na realizaci tohoto seznamu bych potřebovala (berte to jako střízlivý odhad) tak 10-14 dní a hodila by se levná pracovní síla k dobru.

Věděla jsem, že se chci potkat s kamarádkami a využít toho, že do řeči nebudou skákat malé Osičky a že nemusíme místo na snídani vybírat podle toho, z jakého materiálu mají skleničky, ale jaké druhy vajec servírují. 

Měla jsem v plánu velký úklid, naplánovat jídelnícek na dva týdny dopředu, vytřídit skříně, jít cvičit a do sauny, vyřídit všechny resty a ještě relaxovat, číst, mlsat a vidět pěkný film. 

Nebudu vám lhát, nestihla jsem skoro nic. Ale bylo to tak osvěžující. 

S mojí Katkou jsme měly společnou sobotu. Plánů bylo spoustu, vše se mohlo změnit ve chvíli, kdy by Katka začala rodit. Nezačala. Nachodily jsme kilometry, sedm hodin nepřetržitě mluvily, kávičkovaly, dobře jedly a bylo skvěle. A z mého seznamu míst, kam bych ráda a ideálně s někým mému srdci blízkým, jsem odškrtla hned tři místa a doporučuji: 

Marthy´s Kitchen: Měla jsem původně v plánu vzít Katku do Coffee room, ale tahle room je spíš krabička od sirek a čekat na avokádový toast půl hodiny? Na to je náš čas moc drahý :-D Tak jsme zašly k Marthymu. Volný stoleček na nás čekal jako znamení. Francouzské sladké toasty byly nebe v hubě, Katka si pochutnávala na slané palačince s lososem. Pecka děcka!

Puro Gelato: Vyhlášená italská zmrzlina. A všechna čest! Já zkusila slaný karamel a lískový ořech a nemohlo to být lepší. Byly jsme v Puro v Kaprovce.

Cacao Prague: Vendy BeBirdie má na dobré podniky čuch, tenhle podnik mi doporučila a já na ni ráda dala. Udělala jsem tu předem rezervaci. Ujal se nás okamžitě pan majitel, zakoketoval, polichotil Katce, jak skvěla vypadá (mně neřekl nic, ale já nejsem vztahovačná), doporučil jejich gurmánské bomby, my si je objednaly a ...no, Club sendvič neměl chybu. 

V neděli jsme si chtěla přispat, tak jsem byla poprvé vzhůru už v šest, klasika. Ale nechtěla jsem den proflinkat, tak jsem se pustila do plnění a odškrtávání úkolů a prokládala to čtením. A vyprala jsem si boty, abych večer na tah byla micka. 

A taky jsem se rozhodla navlnit si vlasy, prostě jedno špatné rozhodnutí za druhým. Navlnila jsem sem a zkonstatovala, že s rovnou patkou působí vlny divně a začala jsem to celé rovnat. Vlasy krepatěly a já brunátněla. Nakonec jsem asi v půlce procesu uznala, že tyhle "napůl" vlny snesu. Načančala jsem se a zkontrolovala bílé tenisky sušící se na balkoně. Byly mokré. Tak jsem je fénovala, zkusila sušičku, opět brunátněla a nakonec si obula vlhké boty... Kolik ti je Katy???

Cestou na večeři jsem doufala, že mi ty mokré nohy přestanou vadit. Nepřestaly. Tak jsem si koupila nové tenisky a ke kabelce mi do ruky přibyla slušivá zelená igelitka s krabicí, ve které jsem nesla mokré boty. Když za dámu, tak se vším všudy :-D 

S kamarádkou jsme skončily za Katrem a u Aperolu povídaly a povídaly, rozebíraly všechno a nic, nakonec daly i koktejl v baru a bylo to super. Domů jsem dovezla sebe i všechna zavazadla a v původním stavu! :-D 

Rozhodně jsem nestihla všechno, co jsem měla v plánu. Nebyla jsem běhat, cvičit, nedáchla jsem si po obědě, nevytřídila nám všem skříně, neudělala fotoknihu a nesrovnala fotky ve složkách. Po celou dobu jsem měla doma slyšiny a zdálo se mi, že z chůviček (které byly v Břeclavi) slyším děti (které byly tam, kde ty chůvičky). 

Ale psychicky jsem si odpočinula určitě. 

A teď ve mně hlodá manželské svědomí a přemýšlím, kdy dopřeju Honzovi na oplátku víkend doma o samotě. Slušelo by se to, že? Ale kde vzít ten čas (a tu chuť udělat to :-D). 

Míváte někdy pár dní jen pro sebe? Jak je trávíte nejraději?

A co se ještě událo v týdnu? Měla jsem po měsíci schůzku ve Světě zdraví. Makala jsem, držela se, jídelníček a životosprávu hodně upravila, ale pořád to nebylo ono. Po zvážení a měření následovala...pochvala! Václav mi oznámil, že mám dole 4 kila, skoro kilo tuku, svaly jsou na místě a že mi to jde. Já jsem skoro spadla ze židle. Do června dám dolů ještě dvě až tři kila a pak pro vás chystám mega článek! 

Aby toho nebylo málo, poprvé od operace jsem šla cvičit. Nemohla jsem se dočkat. Ale jak jsem stará, tak jsem naivní. Řeklo se "začneme zlehka". Tři dny po tréninku jsem se stále při chůzi do schodů smála bolestí. Zlehka že jo!

A taky jsme natáčeli. Video. Jak se fotí děti. Až bude online, dám vám vědět. A zpracuji k tomu článek o focení dětí. Protože focení dětí je podle mě opomíjená olympijská disciplína. Což se ukázalo i během natáčení. Honzík to pojal jako parkur. Barunka si při plazení se směrem k fotoaparátu sedřela kolena. Honza mi oznámil, že se potí jako prase a sundal si svetr - měl pod ním tričko s obrázkem - každý ví, že je to na focení nevhodné. Já jsem držela poker face. A přemýšlela, jestli si někdo všimne, že si do večerky zaběhnu pro placatku vodky :-D

Ale jako! Po focení dravé zvěře se začal natáčet seriózní rozhovor blogerky a fotografky. My to, vážení, dámy a pánové, daly s moc milou fotografkou Miladou napoprvé. Klapka...jedeme...holky dobrý...konec. Natočily se ještě kejvačky a šlo se  - a kdo ví, co je kejvačka, napíše mi zprávu a já ho veřejně vyhlásím! Takže já a Milada jsme nové hvězdy, ale to se minimálně tušilo předem :-D