Myši měly pré. Kocouři byli s babi a dědou na chalupě a my si před odjezdem na Benátskou dali dva dny v Praze.
Barunka mě vyprovodila slovy "Bude se mi stýskat, ale užiju si to, mami. A vy si bez nás odpočiňte, někdy je to s námi těžké, viď?!" a dost mi to ztížila, protože jsem od nich neprchala, ale půl cesty jsem fňukala.
Plánů bylo klasicky milion, položku "odpočívat" nebo "číst si" jsem už do "TO DO" listu ani nevtírala, stejně ji nikdy nepřeškrtnu a není hotová. Podobně jsem nepohnula s fotoknihou a nevytřídila ty kopy hader po dětech. Ale hodně jsem toho stihla, takže high five!
Když se stane, že se náhodu ocitnete vy i vaši přátelé ve stejnou dobu bez dětí, je to osud a je třeba to zapít. S Markét jsme se sešly v Cafe Fin, které se pomalu ale jistě stává mojí základnou. Tentokrát jsem ochutnala toast s burákovým máslem a ovocem a ač by ovoce určitě mohla být větší kopa, bylo to strašně chuťově zajímavý, odborník by řekl "vychucený". Povídalo se, povídalo, dorazil Honza a vzápětí i Petr a mohlo se začít s vínem. Kluci se váleli smíchy, protože při ochutnávce dostali na baru čtyři skleničky a v každé měli pavučinu :-D Evidentně jsme byli v kaféčku první, kdo nejel na avo-toastu a kafi s obrázkem a chtěl pííííííít :-D A pak už jsme se jen tlemili, protože k nám slečny servírky postupně chodily s mnoha pokrmy a divily se, že nejsou pro nás. Abyste rozuměli - po zaplacení dostanete vařečku s číslem vaší objednávky. Říkáte si, že lépe to označit nejde. A přesto evidentně tento systém funguje dost bídně. Nakonec už jsme měli chuť si ta jídla i nechat, protože jsou placená předem :-D
Nic. Rozhodli jsme se popojet. Marky měla touhu poznat Sasazu a tak jsme jeli. Nikdo z nás se nepodíval předem na menu.
My dámy se ještě s úsměvem vyfotily před vstupem a že si jdeme naprat pupky. Přání se tentokrát nestalo otcem myšlenky ani vzdáleně, ale takový srandy jsem u večeře nezažila dlouho.
Uvedu vás do obrazu. Jídla stojí průměrně 400 korun, často i o dost víc. Není u toho gramáž. Slečna servírka nás upozornila, že porce jsou really small (ano, primárně jsou tu hosty cizinci) a je zvykem, že si každý objedná 3-4 porcičky a pak všichni u stolu degustují.
Začaly padat hlášky jako "kdo jde ven první?", "máme doma gothaj a cestou je večerka, koupíme Sklepmistra?", "děti chtěly na dovolenou, tak si na ni holt počkají rok dva", "můžeme zaplatit hypotéku až příští měsíc?", "a to jste neviděli cenu za lahev vína, jedno tam stojí i 32 tisíc, to bude z roku 1895, můj oblíbený ročník". Když jsme se vysmáli a otřeli oči (my ženy řvaly smíchy, chlapi jako živitelé a muži vydělávající ten smích trochu předstírali a počítali v duchu, jak moc tohle degustování ovlivní rodinný rozpočet v následující dekádě), začali jsme přemýšlet, co uděláme.
Já zavzpomínala na díl Přátel, kdy se ukázalo, že ne všichni v partě jsou stejně solventní a Phoebe chtěla salát jako přílohu přiložit ke sklenici vody :-D
Jako, my si rádi dopřejeme. To zas né, že né. Ale musím mít pocit, že neplatíme prázdný talíř :-D
Takže jsme si tak nějak vybrali, něco objednali a pak to vždycky vdechli a čekali, jaké drobky nám přinesou příště. Když srovnám s mega gastronomickým zážitkem z Cafe Buddha, tak Sasazu teda hoooooodně pokulhává.
A tip na jídlo? Hranolky s wasabi tatarkou, ty mi vynahradily ten mekáč, co Petr v legraci navrhoval a já to brala vážně :-D
Pak se zaplatilo, dostali jsme na cestu orbitku (tu si šetřím a žvýkám jen v neděli, je hodobóžová :-D) a finále? Z původního "počkáme na taxík tady v Kolkovně a dáme si jedno malý?" se stalo "tak prosím vás ještě třetí lahev vína, dva utopence, hermelín a topinky, my jsme hladoví jak psi" :-D
A pak jsme odjeli na fesťák. Do Liberce na Benátskou. Zjistit, jestli nám v žilách ještě koluje mladá krev a umíme zapařit. Tak asi takhle. Tři dny na nohou, v holinách, a k pití jen pivo a Cuba Libre? Kolem deváté večer jsme se vzájemně nenápadně dotazovali, jak to ten druhý vidí a jestli nutně čekáme na půlnoční MIG 21 nebo Marpa. No nečekali jsme :-D
Z hotelu Pytloun jsem zcela upřímně trochu zklamaná. Designovka na pohled, ale já nutně nemusím z pidi ložničky mít mega okno do pidi koupelničky. My jsme sice s panem Osičkou spolu deset let a hodně jsme zažili a viděli, ale děcka, co si budeme, první věc, co uděláte, je že stáhnete na tom okně roletu. A pak se v noci hodně bolestivě praštíte o okenní rám do kolene - do pytle, rám okna v úrovni spícího kolene? To chceš!
A druhý postřeh - když jdete na večeři do Sasazu, jste pak pár dní až let výrazně cenově citliví. Honza si zjistil, jak funguje v okolí hotelu parking a měl jasno. Stojí to pár korun. Ale recepční nás mile ujistila, že určitě nemusíme parkovat jak hajdaláci na ulici, pro hotelové hosty je parkoviště naproti přes ulici... Za dvě kilča na den. Takže na ulici zaplatíme necelý pade a jako hotelový host dvě kila? I na to měla slečna recepční odpověď: "Tak nikdo vás nenutí, klidně přeparkujte zpátky na ulici." :-D Sice mi při příchodu řekla "slečno", ale tímhle to dost pohnojila.
V pátek jsme poznávali Liberec a navštívili třeba kavárnu Saber Cafe s nejkrásnějšími záchody. A Honza mě totálně vytočil, protože hodinu po snídani neměl chuť na jejich vyhlášené lívance a sorry jako, ale mně se hodily do IG feedu. Ale byla jsem tak přežraná, že jsem na ně potřebovala parťáka a on zklamal :-D
Dali jsme i vyhlášenou Mikynu a tam měli teda záchody spíš normální, ale zato pro chytrý. Starý dobrý rozlišení Páni/Dámy, Holčička na nočníku/Čúrající chlapeček není nějakou dobu již dost cool a hipster. Takže se setkáváme s nejrůznějšími piktogramy. V Mikyně to dotáhli do absurdna. XX a XY. A to tam stojíte, máte v sobě v pravé poledne první dvojku vína (chabý pokus o omluvení toho, co bude následovat) a jede vám v hlavě..."v tom má být nějaký smysl, to jsou ty podělaný chromozomy...kdo to sakra určuje pohlaví...proč stojím už minutu jak debil před záchodem a nejdu dovnitř...do kteréhokoli...tak jsem šla...ufff, žádný pisoár...stejně mi to nedalo...brouku, jak to je s chromozomy...beru, tys šla na pánský viď?...tak záleží...XY?...od tebe jsem čekal víc, beru :-D"
Hihi, teď čtu "jsme poznávali Liberec" a směju se. Jojo, jsem turistka :-D
Ale v sobotu jsme si vyjeli na Ještěd a to byla krása. Už máme plán na vícedenní výlet s mrňousy, Liberecko se jim bude líbit.
Jo a vlastně...my byli na fesťáku. Takže ve čtvrtek jsem omdlívala, kde to jsme... Byli jsme tam my, spousta vypelichaných rockerů a děti, asi vnoučata. Mazec. Zvlášť po tom, co sledujete pečlivě IG a všechny posty z Colors of Ostrava a říkáte si "Kurde, kdybych tam znala jedinou kapelu, hned bych jela, to je tak mrtě cooooool" a tady teda nebylo cool nic a místo H&M chill zóny tu měla zónu KlasA :-D Ale Peter Nagy a Horkýže Slíže mi zvedli náladu a my si to moc užili. A pršelo, tudíž moje nové červené Hromnice měly smysl! (pozn. Mama LIVE: Hromnice odkazují na můj oblíbený dětský film Bota jménem Melichar - kdo neviděl, ať už to raději nedohání, teď nebudete cílovka, jen vám řeknu, že to bylo jméno vysokých kozaček, ve filmu byly zlaté... a já milovala asi rok hlavního hrdinu :-D)
Druhý den nepršelo, viděli jsme mého Palka a Honza se naprosto, ale naprosto vyfesťákoval u Dana Bárty. Kdyby vystupoval jen Dan, tak mělo smysl dát Honzovi celou Benátskou. Jo a v holinách mi bylo dobře, chodila jsem si bahýnkem. A byla mi kosa na zbytek těla, protože z 30 stupňů klesla teplota asi na pět stupínků během chvilky.
Třetí den jsem já měla holiny, džíny a halenu. Honza se chichotal a prý už jen podojit kravku. Já si připadala cool. Bylo tam asi 35 stupňů a většina holek měla tílko, kraťásky a žabky. Jak jim bylo večer, neřeším, ale mně bylo pár hodin vedro jako prase :-D Slyšeli jsme konečně naživo Lenny a viděli Ondru live, pěli jako jeden muž s Uhlířem.
Trsali jsme na Ivana Mládka a Lokomotivu, mile nás překvapil Lipo a zklamal Marek Ztracený.
Příště beru na fesťák rybářské židličky, sice trochu fotr-style, ale těm lidem bylo blaze a mně bolely strašně záda.
Když Honza dovolil, dost jsme jedli. Pochutnala jsem si na tradičních haluškách, na dokonalých langoších, utopenci a gyrosu v tortile. A pak jsem si vzpomněla, že jsem pár dní zpátky chtěla zkusit jet na low-carb dietě, omezit hodně sacharidy. Tak jsem se rozhodla pro kýtu. Jen kýtu, maximálě s okurkou. Asi osmiletý kluk mi ji řádně ouhlil, hodil na tácek a sebevědomě zahlásil DVĚ STĚ. Já měla v ruce 180 a to Osička čekal, že půlku přinesu zpátky. "Pardon, já si doběhnu k tátovi, teda k manželovi, pro víc peněz..." - nebudu vám lhát, nevrátila jsem se, stydím se a stánek jsem pak po zbytek festivalu obcházela a měla asi stokrát chuť jít se udat. Ale to jsou ceny jak v Sasazu, to nedám dvakrát týdně...
A co že nás tak na Liberce láká, že na krutý sever chceme vzít i děti?
IQ Park a IQ Landia - ti měli stánek přímo v areálu a zabavili nás na hodinku :-D
Dino park.
Ještěd lanovkou.
Já mám stále velmi dlouhý a jistě neúplný seznam podniků, kam musíme.
A pak je tu ZOO, Botanická a tak. Třeba máte další tipy?
Příběh o myších a pré je u konce, moc jsme si to užili. Povídali si i mlčeli, nic extra neřešili, občas si projeli všechna videa a fotky těch našich myšpulínů, četli si dojatě zprávy, jak děti pěkně spí, jak si to užívají a jak jim déšť nesebral dobrou náladu. Občas jsme prohodili pár slov o hudbě, já hodně mluvila o tom, co budu v dalších hodinách jíst a Honza mi to kazil a já se pak vydatně nafoukla a on se musel omluvit a za trest si dát se mnou :-D
Barunka nás vítala jásotem a slovy "Tak jste to bez nás zvládli? Pojď mami, tady si sedni a všechno mi pověz."
A Honzík nás objal, usmál se a řekl "Ba".