Stokrát jsem se od ledna napomenula, že ignoruju staré známé pravidlo "nikdy se moc předem netěš, nebo se ti něco pos.re" a těšila jsem se na srpnovou dovolenou u moře jako malé smrádě. Nemohla jsem si pomoct a Barunka na tom nebyla o moc lépe. 

Čekalo nás první společné moře, moře v Bulharsku, moře s babi a dědou. Ano, jelo nás šest. 

Jeli jsme do hotelu, který si babi s dědou ozkoušeli loni a který řádně prověřili, jestli je dost baby friendly, jestli je dost Osičky-friendly :-D 

Rozhodla jsem se rozložit naše zážitky a zkušenosti do tří článků. Protože to je prostě velké téma, sama jsem měla spoustu otázek, strachů a nejistot. Takže vám popíšu, kde jsme byli a jak jsme se měli. Samostatný článek věnuji letu s dětmi a další bude plný tipů, co se nám osvědčilo, co jsem zabalila pro děti na sebe, na pláž, do lékárničky, za jídlo a za zábavu. 

_____________________________________________________________________

Pilot přistál, nadšené letadlo plné Pardubáků zatleskalo a ozvalo se: "Je 18.40 místního času a vítá vás letiště Burgas. Venku je příjemných 32 stupňů."

Marně jsme na Baru syčeli, ať netleská, nebo ji budeme nutit tleskat i v metru a v šalině, ale to ji nadchlo :-D Nechala se strhnout atmosférou a tleskala jak o život. Šikula prostě, ten náš pilot :-D

Jsme tu! Zvládli jsme to. Děti to zvládly. Počkáme už jen na zavazadla, překonáme východoevropské trauma z toho, že Němci přistáli až po nás a přitom kufry mají dřív, vysvětlíme Honzíkovi, že holčička ho předstíráním náhlého kolapsu balí a chce od něj oživit (jeho to polomrtvé žensko-dětské tělo vyděsilo a následně znudilo, takže šel hledat štěstí jinam) a Barunku požádáme, aby přestala lítat po hale, že se nám pak občas ztrácí z dohledu a jestli se ještě jednou dotkne pásu, tak ji vtáhne zpátky do letadla! Ano, my dětem vyhrožujeme smysluplně a má to efekt!

Jsme v busu, děti odmítají sedět odděleně, natožpak s dospělým jedincem, neřešíme, že jsou připoutané směšno-pásem a nenápadně je jistíme ze stran. Za deset minut stavíme u hotelu Sunset Resort (první mega výhoda!!). Děláme, že hala vykládaná mramorem a zlatem je v podstatě náš zmenšený obývák a že nás to neoslňuje :-D "Táto, nebuď buran, Honzíku, zavři pusu!"

Delegátka se ukázala jako osoba povolaná a vysloveně odbornice na Bulharsko. Na otázku spolucestující, jaké má být v týdnu počasí, udělala tajemný obličej a odpověděla, že Bulharsko je nevyzpytatelná země a počasí se může změnit z minuty na minutu, nikdy prostě nevíte. Je to tak, jednou odpoledne jsem úplně cítila, jak to klesá pod třicet :-D A pak nám slíbila, že na recepci budou čekat balíčky s jídlem, protože véču jsme těsně nestihli - sorry jako, ale Osičky se přijely nažrat! Balíček na recepci samozřejmě nebyl (nejen počasí je v téhle drsné zemi nejisté :-D) a Baru fňuká. Slíbíme jí bagetu z letiště, u které se rozhodne, zda kývající se jednička definitivně vypadne, nebo si dělala prču a zoubková víla se k nám nechystá. 

Pokoj máme boží, je to větší 3+kk, takže je jasné, že Honzík má svou ložnici a my klasickou spolubydlící Barunku. Postel je tak velká, že o dcerunce v noci ani nevím. Honza mě ráno ujistí, že postel není o tolik větší než ta naše doma, že on Barunce rozhodně věděl. Za mě dobrý :-D Máme k dispozici i menší kuchyň (je větší než moje kuchyně v bytech, které jsem obývala na vysoké :-D), hlavně je tam lednice na víno a konvice na vodu na ranní a večerní mléko. V lince je osm sklenic na víno a žádná sklenička na vodu :-D 

Pokoj byl samozřejmě klimatizovaný a tak se měl Honza týden čím bavit. Vymyslel komplikovaný systém výměny vzduchu v našem bejváku a neměl rád, když jsem mu do toho zasahovala třeba tím, že mi byla zima. Bral to jako bojkot. 

Babi s dědou bydleli přes chodbu, takže jsem si občas připadala jako na Erasmu se španělskými studenty, kteří žili v bytech s otevřenými dveřmi. Po pár dnech jsem nastudovala, jak volat mezi byty a Baru tak mohla před migrací k babičce jí tento svůj úmysl oznámit předem :-D "Jste doma? Můžu přijít?" ... "Baru, nechceš třeba na úvod popřát dobré ráno???" 

Náš přímořský pobyt lze popsat jako šest více méně stejných dní v podobném duchu, v podobné režii, s podobným programem. 

Vstáváme kolem sedmé a v osm jdeme na snídani. Tam si vybereme mezi různými vajíčky, palačinkami, slaninou, párky a dalšími laskominami jako chleba ve vajíčku - to ne já, to Osička a můj táta :-D 

A pak už hurá na pláž. Část bábovek na písek, tedy na pláž, přivezla babička, část dokupujeme v hotelovém obchůdku po první scéně, kdy je jasné, že kyblíčky musí být dva. Kupujeme i míč, druhé rukávky a lehátko - to se ukazuje jako skvělý nápad, protože Honzíkovi slaná voda nevoní, nechutná a prostě ho není hodna. Pán je vašnosta :-D

Lehátka a slunečníky máme na pláži k dispozici, stejně jako plážový bar, kam si chodíme pro vodu, džus, kávu, radler a nechci práskat, ale můj drahý muž se hned první den rozhodl zavzpomínat na naši dávnou dovču a najel zvostra na Tequila Sunrise a pak při plavání v moři dělal rozverně akvabelu. Barmani tu trochu šetří na nealku :-D

Baru nepřestaly zářit oči. Můj taťka ji pár dní pozoroval, kladl doplňující otázky, vedli spolu hovory a pak prohlásil, že se naše malá B pro moře a život u něj narodila. Byla šťastná v moři, na pláži, na kávičce u svého "Ice tea bitte", na večeři, kde si chodila sama pro pití, v bazénu. Když ji spláchla vlna, jásala, že to teda nečekala. Když ji pálil písek do nožiček, volala, že jí to nevadí, že je dobře, že je teplo. Všechny nás nutila dělat malé nutrýsky, babičce tleskala při podmořské šipce a spokojeně spolu pluly bazénovou řekou :-D A když jí spadla sklenička s pitím, tak po překonání prvního pláče prohlásila, že je vlastně šikulka, protože jí to spadlo jen jednou, ale jedné nemehlo-číšnici to padalo ráno z ruky hodinu v kuse :-D 

Honzík v tom ještě nemá jasno. Moře dobrý, ale dost se to hejbe a je to velký, takže tam jedině na lehátku a když mu chceme umýt nohy, tak si je dá až k uším a kvičí :-D Písek vzal na milost, aby mohl dělat bábovky a poslední dny už šel sám i přes pláž, když jsme ho lákali na míč. Boty do vody a na pláž? K smíchu. Jsou hned plné písku a tedy k ničemu :-D Ale mladý muž miluje kopat si míčem, kdekoli to nepálí. V bazénu byl přešťastný. V restauraci se do něj zamilovala servírka a on si ji celkem dával a vodil :-D Nejspokojenější byl, když seděl s někým na lehátku na pláži a dělala se legrace s merunou nebo čímkoli jiným. A nám bylo jedno, že neskáče do vln. Náš hrdina byl strašně šikovný bez plenek a my mu fandili všichni a hlasitě. 

Pravidelně před polednem jsme šli na oběd, z restaurace voněla grilovaná masa a nám se sbíhaly sliny. Pro mě nepochopitelně právě v tuto dobu přicházely na pláž rodiny s miminky a batolaty...asi aby to nebyli sejrovci. Po obědě Honzík spinkal v kočárku, my šli na kávičku a Barunka si četla, plnila předškolácké úkoly a popíjela svoje ajstýčko :-D

Moc nám sedělo počasí. Ani v největším horku nebylo o moc víc než 30 °C, nebylo nikdy nesnesitelné vedro. Děti jsme chránili kloboučky, pečlivě mazali "padesátkou" a tak jsme předešli spálení, úpalu a dalším zbytečnostem. Byla to jedna z mých obav, jak budou Osičky zvládat teplo, ale zvládaly. 

A odpoledne zase na pláž a na zmrzku. Hitem odpoledních hotelových snacků byly mini donuty. Tak jsme si pro ně první den vyšlápli, neznalí ještě místních poměrů. Donuty pekl pan kuchař v čase 15-17. První nadšenec se evidentně postavil do fronty hned cestou ze snídaně. Ve 14.30 čítala fronta asi padesát kousků a bylo jasné, že násobíme čtyřmi, protože v rodinách se to střídalo, každý den tam šel někdo jiný, ale tácek s dobrotou chtěl každý svůj. Tudíž my s Honzou, kteří jsme si pro koblížky přišli v 16.50, jsme vypadali jako pěkná paka a kuchař nám to naznačil jasným gestem - poťukal si na hlavu :-D Tak jsme si počkali na dámu z bulharského lidu, která chodila po pláži s tácem domácích vdolků a ječela "vdolečkýýýýýýý donáááááááts", dva mastňochy jsme si koupili a dobře bylo. 

Po večeři se vždy k hudební produkci nachystal sympatický vousáč, který jel celý večer nejlepší staré hity a táta s Honzou ho nadšeně hodnotili. Děti tančily, okukovaly vrstevníky a probíhaly první flirty. Honzíka balila buclatá holčička tím, že mu ukázala pupík. Neváhal a ukázal jí ho taky, je slušně vychovaný.  Barunka tančila chvíli jako baletka, chvíli jako rockerka, chvíli jela flamenco a pak zase rock´n´roll. Byla ve svém živlu. My jsme si v obchůdku přes ulici koupili vždy víno a oříšky a po uložení dětí jsme na naší terase s prarodiči dál poslouchali hudbu a bylo fajn. 

Jestli máte z mých řádků pocit, že nám bylo skvěle, jste vnímaví čtenáři. Všechno to tak nějak sedělo. Barunka je šikulka, Honzík ve skoro dvou letech nevyžaduje kromě spaní kočárek, jí všechno a nepotřebuje "zvláštní zacházení". Jsem ráda, že jsme nejeli dřív a i že jsme už nečekali.

Hotel byl skvělý, sice obrovský, ale nikdy jsme neměli problém najít stůl v restauraci (navíc jsme měli protekci u Honzíkovy ctitelky), lehátka na pláži nebo prostor pro hru v bazénu. Pro děti tu byli animátoři, nějaké společné hry a programy a pak večerní mini-disko, ale to jsme zkusili jednou a jako jeden muž nás všech šest naznalo, že nepotřebujeme repete. Moc hlučné, masové, rychlé a v cizí řeči. Barunka už potřebuje ke hraní a kamarádění víc než ukazování pupíku :-D Takže nás čtyři velké pravidelně střídala a vyžadovala příhody a zážitky z dětství nebo vodní hrátky.

V Bulharsku jsme s Honzou nikdy předtím nebyli, naši byli před rokem a předtím jako děti a mlaďoši. Bavilo nás. Z více důvodů. 

Je to z Čech blízko, let z Pardubic netrval ani dvě hodiny. Je tu tak akorát teplo. Je tu hezké moře a písek. Je to takové řecko-turecké a tyhle dvě země mám v létě na mořskou dovolenou skoro nejradši. Pak ještě Chorvatsko, se ví. 

Co bylo ale zásadní, bylo složení naší grupy. Babi s dědou jsou prostě skvělí parťáci a my jsme rádi, že nás letos vzali sebou. Prý to s námi nebylo špatné :-D

Jela bych hned znova, kamkoli, k moři, zpátky k té líné pohodě, kdy jediné, co řešíte je mazání dětí krémem, pitný režim, vlny a to, že máte s mužem společnou čtečku a on ji nedá z ruky a nadšeně horuje o Selským baroku a kolik procent už přečetl. Dal to celé, kabrňák :-D