První let s dětmi. Premiéra pro obě malé Osičky. Let Pardubice-Burgas a nazpět po týdnu.

Let je to zhruba dvouhodinový. Z pardubického letiště, které je velké asi jako opravdu malé obchodní centrum nebo opravdu velký byt. Takže malé. Burgas je o trošku větší. 

Zvládli jsme to. Byli jsme čtyři dospělí a dvě děti, jedno s vlastním sedadlem, jedno odsouzené svým nízkým věkem sedět nám na klíně, tudíž nadšené :-D (Pozn. Dítě do dvou let nemá nárok na vlastní sedadlo a sedí tedy někomu z rodičů na klíně a ve chvílích, kdy je nutné být připoután, se připásá speciálním pásem k pásu rodiče.)

Co jsem řešila předem? Uši samozřejmě. Co když budou děti při vzletu a hlavně při přistání ouška bolet a zaléhat jim? Jídlo a pití. Jak to uděláme, aby pořád jedly a neprudily? :-D  Co můžeme mít sebou a co nám zabaví při kontrole? Čím je zabavíme? Co vezmeme na palubu?

Jako upřímně... Dvě hodiny se zdají jako krátká doba, ale to letadlo je fakt, co se týče intimních zón, hodně natěsno a kdyby se jedno z dětí rozhodlo, že bude dvě hodiny ječet, tak se asi radši zamknu na záchodě. Vždycky se mi ulevilo, když jsem slyšela ječící děti z jiných řad, protože bychom nebyli první :-D 

Honzíkovi vadilo nejvíc to, že v některých momentech nemá svobodu pohybu a musí sedět na klíně. Barunce vlastně nevadilo nic, ale pořád jsme chodily čurat :-D

CO JSME MĚLI S SEBOU:

JÍDLO A PITÍ

Do letadla můžete mít pro děti jídlo a pití úměrně věku a vzdálenosti, kam letíte, tedy délce letu. Takže podle mě je to prostě o lidech, co vám povolí sebou. Moje kadeřnice Sandra s malou dcerkou pravidelně létá už od miminka, tak mi dala tip, abych kromě pití vzala dětem i ovocné kapsičky, že její malá to saje ve chvíli, kdy by mohly zaléhat ouška.

Vše nad 100 ml kontroluje na letišti speciální skener, někde vás třeba nechají lahev otevřít a ochutnat.

Měli jsme tedy originální láhev Kubíka a Rajce, ale v příliš velkém množství. Takže pak mi kapsičky od Hipp už nedovolili, ale jednu jsem při kontrole nenašla v batůžku, oni taky ne a tak jsem ji nakonec měla pro Jeníka taky :-D Tyčinky od Hipp a spousty gumových bonbonků, žvýkačky a sisinky :-D Bagetky z letiště a chleba se šunkou od babičky z domu. Věnečky vanilkové, aby po nás náhodou nezbyla čistá podlaha. 

Nevěděli jsme, jestli se při letu podává nějaké pití a nakonec letušky rozlévaly vodu a džus do kelímků. A nějaké sendviče a bagety se vždycky dají koupit buď na letišti nebo přímo na palubě. Ale určitě to není jídlo pro batolata. My už tohle tolik řešit nemusíme. 

OBLEČENÍ:

Děti měly trička a kraťasy, ale v letadle a na letišti může být z klimatizace pěkná zima, pro oba jsem měla dlouhé kalhoty a mikinu. A pro Honzíka náhradní tričko, nechci ho nijak pomlouvat, ale umí se zaprasit i ze vzduchu.

Deku ani polštářek jsme nebrali, věděli jsme, že let je to krátký a Honzík spát nebude, Barunka měla ve chvílích, kdy chtěla odpočívat, pod hlavou Honzovu složenou mikinu.

KNÍŽKY A ZÁBAVA:

Okénkové knížky od Svojtky, Zvířecí říše a Dopravní prostředky. Tablet s pohádkami a hrami, Barunka si ráda prohlíží i fotky a videa v našich mobilech - stačí mít mobil v režimu Letadlo a nemusíte jej vypínat. Honzík měl sebou i plyšového mini-pejska. 

Do letadla na palubu jsme měli jako zavazadlo Barunčin kufřík na kolečkách, moji tašku na kočárek a dva dětské batůžky. Ještě doma před odjezdem na letiště jsem měla dokonalý přehled, v kterém zavazadle se co nachází. S první svačinou a prvním dotazem "Nezapomněli jsme ...." a urputném hledání jsem zavazadla přeházela a veškerý systém byl v tahu :-D

Vzhledem k tomu, že náš let byl opravdu z těch kratších, neřešili jsme zabavení dětí až tak moc. Pro delší let doporučuji třeba i omalovány, lepící sešity.

A měli jsme samozřejmě i zásobu vlhčených ubrousků a plínek. 

JAK TO PROBÍHALO: 

Nebojte, neochudím vás o reality show :-D 

Naše letadlo mělo čas odletu v 17.40 v neděli z Pardubic. To je takové menší město 100 kilometrů od Prahy, které se proslavilo perníkem, Váňou, Katy Osičkou a letištěm :-D 

Honzík se vyspal po obědě, Baru se nevyspala a slibovala, že bude spát v letadle :-D Jako spořádaní cestující jsme byli na místě dvě hodiny před odletem, jak letecký zákon káže. A s námi i všichni ostatní. Takže fotce před letištěm ala blogerka letí za dobrodružstvím bránilo rozestavěné letiště a asi dvacet kuřáků, kteří mají svůj koutek umístěný pěkně vedle vstupu pod cedulí Pardubice.

Po odbavení jsme snědli svačiny od mojí mamky a rozhodli se, že vyzkoušíme dětský koutek, který pardubické letiště na svém webu zdůrazňuje a který je za pasovou kontrolou. 

Pasová kontrola tedy. A zároveň důkladná kontrola toho, co chceme propašovat do letadla.

Měla jsem v dětských batůžcích pro omladinu vodu Rajec (0.75 litrů), dvě lahvičky Kubíka (2x 0.5 litrů) a asi tři ovocné kapsičky od Hipp. Pán na kontrole omdléval. Vypadal, že vidí poprvé v životě teroristu, který hodlá na palubě JEHO letadla sestrojit ovocnou bombu nebo vařit marmeládu. Takže se nejdřív orosil, nasadil výraz "já jen jako hodný polda vypadám, ale jsem drsňák a ty to teď poznáš!" a zeptal se, pro kolik dětí ty tekutiny mám :-D Ukázala jsem na dvě totálně dehydrované Osičky :-D A Honza už syčel :-D Měla jsem v kočárku totiž taky spoustu vody, která byla k vyhození a začalo divadlo :-D

Pán řekl, že mi nechá vody a pití, ale kapsičky tam nechám. Oukej, sežer si je, vitamíny evidentně potřebuješ. Pak jsem začala vyhazovat všechny ty rozdělané flaštičky a začali jsme se zouvat, čímž jsme potěšili Jeníka - on má rád cokoli, co se týká bot :-D Příruční kufřík Barunky, který jsme narvali knihami, pánovi vyhřezl plotýnku a ten jen hekl, když jím mrskl na pás. Chtěl nás mít z krku, tak jen ucedil "trochu těžkej" a já dělala, že ho neslyším :-D Prošli jsme rámem a Jeníka naprdlo, že se má obout :-D

Paní u počítače důkladně zkoumala obrysy věcí v Barčině narvaném kufírku. "Mladá paní, co to je tohleto kulaté, kovové???" Přemýšlím, co tam Baru mohla propašovat a co budu muset potupně vytáhnout. Ufff, je to piksla s Dobble :-D

Jdeme za mamkou k pasovému okénku a poznáváme dalšího místního drsňáka, který aspiroval na lovení pašeráků drog z Thajska a skončil v Pardubicích na přepážce. Tak se ukaž chlapče, jak ty si nás povodíš. "Běžte ke kolegovi!" - OK, ty nás radši rovnou přelifruješ. Taky řešení.

A v tu chvíli konečně i já ztrácím pevnou půdu pod nohama a jistotu - směrem, kde by se měl podle jeho vystřelené paže nacházet kolega, je ...nic. Ulička a nic. Honza ve stresu blbě slyší a opět se dal do syčení. "Běž už sakra k okýnku!!!" - připomeňte mi, že k Vánocům dostane kurz asertivity, tenhle náš pan stresík.

Vracím se k miliusovi k okénku a doluju z útrob tu nejmilejší Katy. "Kamže, pane úředníčku?" ÁÁÁÁÁ, druhý adept na kurz sebeovládání. "Ke kolegovi, jste hluchá?????"... Jak chceš! "Mluv se mnou slušně a normálně mi řekni, kde máš kolegu, sakra!!!" ..."Tam!"... Jdu teda "tam" a ejhle, v uličce je i nenápadné okénko a tam... KOLEGA :-D

A pak slyším mamku, která je přísná jen deset měsíců v roce a o prázdninách si dává pohov od pedagogiky a je totálně nekonfliktní, jak blba setřela "Co se tady povyšujete, letíme s dětmi, tak se chovejte laskavě slušně!" Díky, mami :-D 

Kolega si nechá u dětí sundat klobouky a já nasazuji výraz "Sestrojím z těch Kubíků semtex ještě tady v hale a celé vám to tu lehne, jestli mě okamžitě nepustíš dál, ty hňupe!". Asi se nás na asertivním kurzíku sejde víc :-D

Jsme v hale, jsme u koutku - menší stoleček s figurkami a pár věcmi pro menší děti jako pokladnička a tak. Honzík se odtud nehnul a Baru si tu hned našla kamarádku. 

Naši s Honzou jdou lovit pití, bagety a hot dogy. Jedno hnusnější než druhé, ale jídlo je program :-D 

Baru nám sděluje, že po kousnutí do rohlíku ji hodně bolí zoubek a opravdu, dolní jednička se kýve. Může dovolená začít harmoničtěji? Budou hotelové pokoje mít kliku, na kterou navážeme nit a zub jí vytrhneme? Naše citlivka a taková operace bez anestezie??? :-D 

Čas příjemně plyne a blíží se odlet. Autobus nás doveze k letadlu, tam odevzdáváme složený kočárek a domlouváme se, že ho dostaneme hned po opuštění letadla v Burgasu na letišti.  (Pozn. Kočárek byl označený nálepkou, že je náš, nijak jsme ho nebalili, nemáme na něj obal a na letišti nefungoval balicí stroj, nic se s ním naštěstí nestalo, ale radím hned po převzetí pak zkontrolovat, protože s ním rozhodně v rukavičkách nezacházejí a lehce něco při přepravě poškodí.) 

Milé i méně milé letušky nás vítají na palubě. Baru se chce poprvé čurat. 

Všem přijde roztomilý Honzík s batůžkem a Barunka v klobouku s obrovskou krempou. Tuším, že nám díky tomu odpustí i nějaký ten případný hluk a courání v uličce. Usazujeme se a zjišťujeme, že konstruktér letadla zapomněl na místo na nohy. No nic, dáme si je za krk.

Honzík se poutá velmi nerad speciálním pásem k Honzovi a jasně nám vysvětluje, že takhle potupně letí naposledy! Chci udělat fotku křídla letadla přes okno, abych měla instagramovou fotku, a to je tak upatlané, že fotka perfektně ladí k blogerské fotce z letiště :-D 

Barunka bedlivě sleduje a napodobuje letušku při instruktáži a chce vědět přesně, kde má vestu, kde masku a kudy poletí ven.

Otevíráme první sáček s bonbony a děti s mým taťkou se jimi futrují. Objevuju kapsičku od Hippu, kterou jsem v tom stresu nenašla při kontrole, a přemýšlím, jestli ji dám Jeníkovi, nebo z ní natruc něco vyrobím. Nejdřív ze zadní strany obalu teda vylepím zvířátko a pak se rozhodnu:-D

Pilot to rozhicuje a my se pomalu odlepujeme od dráhy. Děti jásají a ani náznakem je nic netrápí, Barunce se teda trochu vrací v krku gumídci, tak jí chystáme papírový sáček, ale to je vše. Pijou, jedí, lechtají babi před námi za uchem a prohlíží si okénkové knížky od Svojtky. Baru chce podruhé čurat. Střídáme různé záchody podle toho, kde prudí letušky.

Nebudu to protahovat, let jsme zvládli dobře. Baru čurala pětkrát, jednou už křížila nožičky, tak ji pustila paní křížící nožičky před námi. Naposledy čurala při odchodu z letadla. Honzík se v letadle, jak to on dělává v hromadné dopravě, vykakal. Tady tedy hlasuji pro založení Poop High Club (vygoogli si Mile High Club :-D), protože kdo přebaloval pokaděné dítě v letadle, zaslouží si být v nějakém elitním klubu! 

Když jsme ho při přistání nutili sedět na klíně, začal ječet, tak se Honza schoval pod mikinu, bafal na něj a zabralo to. Barunka chvíli sledovala i tablet, když měla vzácnou chvíli a nešla zrovna na záchod. 

Snědly se tři sáčky bonbonů a dvě tyčinky, vypily všechny tekutiny a jedna kapsička. Hip hip hurá! 

Budu tvrdit, že po přistání tleskáme sami sobě a ne pilotovi. Komu tleskal zbytek spolucestujících, nemám tušení.

Barunce trochu ouška zaléhaly, ale smála se tomu a zacpáním nosu si je odlehla, Honzík ani nepoznal, že nejsme v oblacích, ale v Bulharsku.

Kočárek na nás a na nikoho dalšího u letadla nečekal a přijel až se zavazadly. Prima, že to takhle spolehlivě funguje... Mít malé mimino, tak by mě to asi naprdlo, že musím mrňouska nést až do příletové haly a držet pak ho skoro další hodinu, než milostivě ráčí vyjet se zavazadly.

V hale při čekání na zavazadla už to byla pohoda. 

Na cestu zpátky nás bus vyzvedl v jednu odpoledne u hotelu a odlétali jsme v 15.40 z Burgasu. V Bulharsku pravidlo "lidi s malými dětmi mají přednost" nemají, ale prý se můžu zeptat spolucestujících, kteří stojí frontu, jestli můžeme před ně. Skvělý nápad. 

Takže já uspím v kočárku Jeníka, zbytek rodiny je ve frontě a Baru baletí po hale. Naštěstí Honzík může v klidu chrupat. 

Jdeme pak do kavárny na kávu a džus a oddalujeme chvíli, kdy se půjde k další kontrole, protože je jasné, že tam budeme muset Jeníka vzbudit. 

Když spí víc než hodinu, jdeme na to. Projdou nám dvě vody a kapsičky, budíme Jeníka a vykládáme obsah kapes. A Honza prochází drogovou kontrolou, asi byl z naší grupy naznán jako největší vyvrhel :-D 

Když sbíráme všechny sundané a vyndané věci, musí jeden Bulhar ve vedlejší frontě odevzdat litr pálenky. Jižansky teatrálně se tomu diví. Asi neumíte bulharsky, tak vám to rovnou přeložím: "Mama mia, to vážně nesmí do letadla? Co já si počnu??? Fakt to není 50 mililitrů. Mám ženu a děti! :-D" Cítím se jako profík, já vím přesně, co smí do letadla! :-D A taky ho chápu, chtěl prostě let se ženou a dětmi přežít :-D

Na letu Burgas-Pardubice bylo jiné to, že Barunka čurala asi jen dvakrát, Honzík nekakal, babička seděla do uličky a Honzík k ní na hodinu emigroval a nechtěl se pak zpátky připoutat, což letušky vyžadují teď a hned, jen se rozsvítí to správné světýlko. A Honza jásal, že fungují televizky. Měl dočtený Selský baroko a mohl se tlemit u černobílých grotesek. Já mám pocit, že jsem se před svatbou měla víc ptát a víc ho poznat, my jsme jak nebe a dudy - já asi ty dudy :-D

Tentokrát na nás kočárek čekal, tedy my si na něj museli řádnou chvíli počkat. Takže autobus zase čekal na nás. A pak na všechny další, kteří kočárek čekali až se zavazadly, a tak museli vystoupit a jít si pro něj na dráhu taky :-D Je lepší nic nečekat a pak jste vždycky překvapený :-D

Fronta na pasovém nekonečná, protože "vyhlášená pardubická pečlivost", a když přijdeme jako poslední na řadu, rozhodne se úřednice v naší frontě být kolegiální a zahlásí "Posádka, prosím!"... syčím vulgarismy a couvám od okénka spolu s dětmi. Madam asi dochází, že tohle si mohla odpustit, a tak pak na malé Osičky cukrblikuje a Baru se s ní hned kámoší. Já jí Friend request nepotvrdím, mě neobměkčí. :-D 

Výhoda nekonečného čekání na pasovém je, že naše kufry se už krčí na páse a můžeme rovnou jít. 

Ještě tedy cvakneme poslední cool letištní fotku pro moje sociální sítě, táta s Honzou vyzvednou na parkovišti auta a jedeme k našim na guláš, však jsme z all inclusive vyhládlí jak psi :-D