Před dvěma lety ráno jsem věděla, že už TO bude co nevidět. TO = že brzy bude na světě Honzík.

Nejsem vědma, řekla mi to doktorka :-D

Byla sobota, Barunka už byla u prarodičů a my snídali u sledování House of Cards. A pak se ozvalo první nesmělé zaťukání do mých beder. Jupííííí, kontrakce!! Je to tady, můžu balit, můžu si oholit nohy, házet na sebe make-up, radovat se a šílet zároveň :-D Honza přemýšlel, se kterou knihou si chce porod syna spojovat a já ladila oční stíny k bílé nemocniční košili. Honzík občas ťuknul a Honza se tlemil, když jsem radostně vykřikovala, že mám kontrakce a že to bolí... 

Ano, pamatuji si oba porody do nejmenších detailů, vy víte, že na ně ráda vzpomínám a že moje bezdětné kamarádky touží po tom, aby je to "bolelo" jako mně :-D Teď si je navíc připomínám s Barunkou, která večer nechce Karkulku ani Perníkovou chaloupku, ale tu o tom "jak jsme se narodili, mami!" :-D A naposledy se mě zeptala, jestli jsem v tom velkém břiše nemohla mít schovaných i pár bodyček, aby se chudáci malí nemuseli rodit nahatí...

Dnes jsou tedy mimi-pánovi dva. Je skvělej. 

Neuvěřitelný rarach, který umí emoce držet v sobě a radovat se v duchu, ale umí se i vzteknout tak, že se upíšete ďáblu, aby přestal ječet :-D 

Umí se potulit, položit si hlavu na dospělácké rameno a hovět si. Ale když dostane na zadek potom, co mi schválně hodí mobil na zem, řehtá se, plácá se sám a volá au au au...masochista :-D 

Usíná nám na nevýchovně klíně. Lebedíme si v ušáku,  je obklopený plyšáky a pak začíná chrápat jako starý chlap. Že by měl usínat sám v postýlce? Nám to povídejte. Ale zkuste ho nechat ječet. Garantuju vám, že to nedáte! Ten kluk má nejsilnější hlas ze všech dětí, co znám.

Když mluví, je ho slyšet až ve Vinoři. Když volá "dááááááda", slyší ho Honza až v práci a ani jeden nemusí mít u ucha telefon. A když se rozhodne, že bude brečet, začíná mě z toho bolet břicho hodinu předem, potím se až na zadku a cedím mezi zuby sprostá slova, o kterých jsem netušila, že znám, a která by se rozhodně neměla říkat dvouletému chlapci. Jeho řev je nejmocnější zbraň, probouzí naše "evil I". A protože v noci je vše ještě znásobené, rozléhá se náš Jeník domem a my na to nemáme. My ho prostě v postýlce řvát nenecháme. Vystěhovali by nás. 

Někdy spí dvanáctku v kuse, jindy s ním trávíme noc. Myslela jsem, že bezdůvodně a pak jsem mu sáhla do pusy a našla tři nové pětky :-D Už mu chybí jen jedna.

Opravdu šikovný a nadaný je na sport. Míč to je jeho. Náš malý fotbalista. Táta s dědou na něj se zalíbením hledí a protože jsou to aktivní i pasivní fotbalisti, zkoumají ho a prý má našlápnuto. Tak určitě, já budu mít za snachu modelku, mě vomejou... Nějakou, co má geneticky daný rychlý spalování, to ideálně!!

Balón je jeho nejlepší kamarád. Kdykoli nějaký vidí, hned to hlásí. Tuhle si na chalupě strejda nechal časopis. Honzík našel každý balón, který se v časopise objevil. Ten časopis byl o anglické fotbalové lize a balónů tam bylo 589. To vím přesně!

A stejně tak hlásí pejsky. Našeho moravského zbožňuje, sedí u něj a něžně ho hladí. A když se na něj Cocky otočí, Jeník nadšením piští :-D 

Miluje dopravní prostředky. Proto i oslava byla taková.

Honza má skútr a ranní rituál je kromě pusy a zamávaní, že si Jeník ověří, zda má táta bundu, rukavice, helmu a pak čekáme, až se pod okny ozve zvuk odjíždějící motorky. A až pak můžeme jít za písničkou :-D 

A i Honzík ještě jezdí na své rudé motorečce. Dává si to na frajera, z kopce zvedne nohy a někdy se i pustí řidítek. Prostě Pán. Ale má to těžce v paži, hlídá si to, decentně špičkou nohy přibržďuje. Teď už na chalupě osedlal i Yedoo odrážedlo a machr. 

Kousek od nás je malé letiště a tak neustále chodíme na balkón, protože Honzík zaslechne letadlo a naznačí mi, že je třeba ho i vidět. Ano naznačí, má na letadlo vlastní znak :-D 

No a auto je klasika. Chodíme ulicí a mladý pán vyje na měsíc Auuuuuu - nic mu není, prostě okomentuje každé auto v dohledu :-D A jedno dostal, má svoje rudé Maserati. Závidíme mu to všichni. 

S Barunkou se při jízdě autem střídali, striktně spravedlivě, bez řečí, ani jeden nezkoušel, že pojede ještě jednou... Barunka Honzíka vždy opatrně zavřela a připoutala, on jí pomáhal a roztlačoval. A tak to mají. Jsou parťáci, dvojka, tým.

Jak vypadá jejich hádka? 

Baru: "Honzíííííííne, neber mi tu panenku!!!!"

Honzík: "ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"

Já: "Honzíku, neječ a vrať Barunce panenku!"

Baru: "Mami, nech ho na pokoji, neječ na něj. Honzíku, klidně si ji nech a pojď do kočárku, já tě povozím, máma je zlá!" :-D 

Honzík sice nemluví ve větách a nevypráví příběhy, ale my jeho nejbližší mu rozumíme a vedeme s ním i dlouhé konverzace. Když moravská babi vezla Barunku vlakem, Honzík z toho udělal story na celé dopoledne. 

Miluju, když běží naproti do chodby Honzovi, který přišel z práce. A to i když zrovna sedí na nočníku :-D

Miluju, když vozí v kočárku plyšáky, hladí je, sem tam jim lípne pusinku a uklání hlavičku do strany, aby mi "řekl", že jeho miminka spinkají.

Miluju, když si s Barunkou hrají na psa - on je pes, ona panička a dává mu povely, které on naprosto nadšeně plní. 

Miluju, když slyším, jak spolu v pokojíku kují pikle a přijdu se potichu podívat a oni jsou v Barunčině postýlce, zachumlaní pod peřinou a Barunka Honzíkovi čte třeba o prasátku Peppě. 

Za co má Jeník velkou pochvalu, je nočník. Doma běhá v bodýčku a fuseklích, prostě na seladona. A nemá nehody. Neptám se ho, neposazuji, jde si sám. Když má slipáčky nebo tepláčky, tak se zapomene a nehody se dějí. Takže ven chodí s plínkou, ale často ji mívá suchou. U Honzíka opravdu platilo "v létě bude běhat s holým zadkem, kropit kytičky a cvakne mu to" - stalo se. Není plně odplenkován a není kam spěchat, já jsem na něj pyšná. 

Jo a moc netuším, kolik měří a váží. Nedávno vážil skoro 13 kilo, pronese se a že se nosí rád... Měří něco kolem metru, v kočárku vypadá jak čtyřletý kluk a tlapičku má velikost 25. 

Naprosto miluje svůj kočárek, stále v něm rád spí po obědě, pokud nejsme doma. Na chalupě si v něm pod okny na zahradě dá i víc jak dvě hodiny a spí v něm jak malý bůžek s rukama za hlavou :-D 

Vyrůstala jsem v rodině, kde jsme široko daleko vždy dvě sestry. Brala jsem tedy jako danou věc, že i my budeme mít dvě holčičky. A jsem tak ráda, že mám možnost být mámou holčičky i klučíka.

Plést křivé copánky, tančit jako Angelina, ladit boty k sukni a špitat si tajemství. A posílat si balon, sledovat auta a vlaky, házet kamínky a nechat na sobě usnout toho velkého kluka. Velkého kluka, který sám o sobě mluví jako o "mimi" a pro mě ještě dlouho tím miminkem bude.

Miminkem, které nesměle zaťukalo, když Frank Underwood spřádal svoje pomstychtivé plány, hodinku mě v nemocniční sprše otloukalo zevnitř při kontrakcích, ze kterých jsem lezla po zdi, a pak na pár zatlačení vykouklo ven, vyvalilo oči a udělalo nás kompletní. 

Všechno nejlepší, ty náš závodníku Jeníku, milujeme tě. Máma, táta a Báááá