Pokračování článku, který vás i mě bavil. Každodenní situace, jejichž ani časté opakování neskončilo tak, že bych je brala jako normu, ale zas a znova mě překvapí. Mile nebo jinak :-D 

A nejvíc mě vždycky překvapí, jak mě v autě, když řídím, napadne něco brutálně vtipného, co by se sem hodilo, a já to zapomenu na prvních semaforech. Opakovaně! Tímto se vám předem omlouvám, protože je dost možné, spíš skoro jisté, že tenhle článek mohl být mnohem vtipnější. Sorry. 

Na druhou stranu mě velmi mile překvapilo, že na první díl tohoto překvapujícího seriálu navazuje díl druhý. To není na tomto blogu vždy pravidlem a já jsem z toho jsem v dobré náladě :-D -  a píšu jak Google translator...

Takže co mě vždycky překvapí??

... facebookové vzpomínky. Facebook dělá, jak nám chce připomenout, co hezkého jsme kdysi zažili, ale ve skutečnosti nám prostřednictvím téhle zákeřné aplikace denně ukazuje, jak strašně trapný jsme před lety byli, jak jsme byli sice mladý, ale taky nevkusný, příšerně namalovaný, ale spokojeně bezdětný. A jak třeba konkrétně já jsem vypadala uměle ve své přirozeně blond hřívě. Děti byly a jsou roztomilý tak nějak stejně, i když taky uměly mít na hlavě pěknou centrifugu a pod bradou další tři laloky.

My velký jsme prostě procházeli jednotlivými fázemi vzhledového pekla a naši podobně nevkusní kamarádi o tom ani necekli. Jo a to že jsem do světa posílala nudný a trapný statusy, který nikdo nelajkoval, ani nezmiňuju. 

... když si koupíme lístky do kina fikaně na druhé a třetí místo od kraje a máme pocit, že jsme na to vyzráli, že z jedné strany budeme mít jisto jistě soukromí. A pak přijde osamělej pazneht, člověk bez přátel, kterému svítí displej mobilu až do aleluja a sice žije jen s kočkami a lepí si modely letadel, ale do kina si vzal celoživotní zásobu lentilek a jí je po jednom. Pak už jde jen o to, jestli rupnou nervy dřív mně nebo Honzovi... 

... když někoho považuju za naprosto normálního, racionálního člověka z 21.století, vedu s ním běžnou společenskou konverzaci, sem tam vyjádřím názor na aktuální globálně-politickou situaci, okomentuji dění ve světě vysokého šoubyznysu, na burze, v dánském parlamentu nebo upozorním na zajímavost v osobním životě. Tenhle můj konverzační partner poslouchá, poslouchá a najednou to zabije..."Nech mě hádat, ty jsi Štír, viď?". WTF! Jsme ve školce? Budeme věřit na znamení? Jediný štěstí je, že Štír budí jako znamení celkem respekt, ale co třeba chudáci Vodnáři??? 

... že žiju v Praze léta letoucí a ať jedu kamkoli, hledám si spojení a zadávám trasu do navigace. Kamkoli. I na místa, kam jezdíme co týden. I když vezu Barunku v rámci naší městské části na oslavu narozenin :-D Vždycky mám kámošku po telefonu. Protože ta mě vede! A nejen to, ona mi vybírá tu nejlepší trasu, abych někde zbytečně nečekala, protože tuší, že mi kolony nedělají dobře. Honza má občas tendence mi poradit fígl, lepší cestu, kterou nikdo nezná. A začne používat výrazy jako Jižní spojka, Průmyslová, jet po okruhu... Pomáhá mi tím zhruba stejně jako obrovské tabule u silnice oznamující, že Libeňský most/Zenklova/Balabenka jsou na rok zavřeny. V jedné diskusi se čtenář divil, že lidi z Prahy 9 zatím dokážou pořád nějak proklouznout, vždyť už nám zavřeli všechny exity :-D 

... že se těšíte na to, jak v báru dáte po kalíšku, protože #bezdeti #patek #uteryjemalejpatek... no rozumíme si. A pak přijdete do podniku a mladej pikolík vám podá koktejlový almanach s nabídkou 368 koktejlů, který se od sebe liší různě, spíš ale moc ne. A vy to hodinu zodpovědně studujete, představujete si chuťový výsledek těch kombinací, nakonec poprosíte klučinu za barem o pomoc a ten odpoví jako profík a člověk kovaný "Ale já nemůžu vědět, na co máte chuť!" Na to je jediná odpověď: "Tak jednu kolu s rumem."... Vždycky mě překvapí, že si ji nedám rovnou. 

... že se dá vyčerpat neomezený tarif :-D To samozřejmě přeháním, ale já mám třeba 4 GB dat. A doma jsem na domácí wifině. A často mi už v půlce měsíce přijde přátelské upozornění, že surfuji jako Ester a za chvíli mi utnou datovod. Já vůbec netuším, na co mi ta data můžou stačit. Co je vlastně jak datově náročný. Jako nepouštím si na mobilu filmy, ale ... 

... že si vůbec nepamatuju čísla, hesla a pak taky jména. SPZ našeho auta? Heslo do mailu? Tohleto roztomilý miminko od spolužačky ze základky, jehož fotky lajkuju ze zvyku? Prostě mlha, nic, nevím. Heslo do mailu si co týden tvořím nové a vždycky přesně vím, proč to heslo je tentokrát skvěle zapamatovatelný. Jenže takových mám šestnáct a každý je jiný... Ale! Jsem už velká holka a mám za sebou jeden paměťový úspěch. Půl roku zadávám do parkovacího automatu naši SPZ, až se, halelujáááá, nemusím konečně vracet třikrát k autu a drmolit si tu šifru mezi zuby, ale už si to pamatuju! 

... jak mají bezdětní lidé velkolepé plány a přesně ví, jak budou výchovu svých budoucích dětí koncipovat, jaký řád nastolí a jak to budou mít pevně v rukách. Nebudete, trapáci, budete stejní jako my. Budete se snažit nepřijít o veškerou hrdost a rozum :-D Tuhle jsme s Honzou vyslechli hovor dvou slečen v autobusu, kdy jedna vyprávěla, jak nenáviděla, když ji maminka nutila nosit bílé punčocháče a nedávala jí na výběr. Ona bude jiná! Ona vždy určí mantinely, řekne dítěti, kolik má času na oblékání a dá mu na výběr z více možností. Smáli jsme se a nesnažili se ani být nenápadní :-D Jestli totiž na něco děti zvysoka prdí, tak na pokyn "Máš na to tři minuty!" - plně ty minuty využijí na kvalitní záchvat hysterie a rodič se může jít na bílých punčoškách třeba vyvěsit z okna :-D 

... jsem plačka a dojímačka obecná, to je známá věc. A vždycky, ale vždycky mě překvapí a zároveň dojme, když přijedu k zastávce autobusu, přibrzdím, pustím vyjíždějící autobus (kdo ignoruje dojemnou nálepku na zadku busu Prosím, pusť mě! je liská zrůda :-D) a řidič autobusu po pár metrech děkovně blikne! A já v tu chvíli slzím a vysvětluju dětem, jak dojemného okamžiku jsme právě byli svědky. 

... co uděláte, když přijdete na veřejné toalety nebo záchody v restauraci a všechny mají zavřené dveře? Já si jedny vyberu a ZAKLEPU!!! Proto mě překvapí, když já už jsem v kabince, vejde hrombaba a zalomcuje mi klikou! Speciálně to mám ráda, když balancuji nad mísou, snažím se nedotknout ničeho v dosahu a nezplesnivět a jednou rukou držím kliku dveří, protože ty nejdou zamknout. Výsledkem je, že na hrombabu málem vypadnu, když ona škubne dveřmi, a jak u toho vypadám elegantně asi nemusím zdůrazňovat :-D