Mama-live
NECHÁM SI… (I PO KARANTÉNĚ)

Nedávno proběhla Instagramem moc hezká výzva k zamyšlení... Nad tím, co bychom si rádi nechali i po karanténě, až skončí ten slavný nouzový stav... Protože je to sice do velké míry pruda, ale spousta z nás se v téhle době našla, začala žít jinak a dost možná i lépe. Výzva #nechamsi mě zaujala, protože ty dva měsíce, co jsme doma, se ukázalo jako docela prospěšných. 

Pocit, že nic nemusím

Nedávno jsem z legrace řekla o mém tátovi, že je vyloženě karanténní typ, protože on ani v běžném životě nijak netouží po intenzivním kontaktu s lidmi, nevymetá restaurace, pracuje z domu... A já si pak uvědomila, že ani mně toho v té izolaci opravdu mnoho nechybí. Kromě rodiny a pár přátel. 

V poslední době jsem měla tendenci honit nás za zážitky a prožitky, pořád plánovala a vymýšlela, měla v zadku vrtuli a pocit, že bychom nikde neměli chybět. A že bych měla inspirovat, číst jak najatá, objevovat skvělá místa a ukazovat, jak to zvládám jako pracující máma. Protože být akční je new black, no že jo :-D

A teď mám utrum, jsem doma a je mi tak strašně dobře. Zpomalilo se všechno kolem a zpomalila jsem se já. Neplánuji, neplním diář. Zážitek je pro nás procházka údolím Šembery, konečně jsme poznali Klánovický les a Divokou Šárku. A když se podaří přesvědčit pana Honzouše, aby šel a nekňučel, jsme všichni na medaili :-D

Rodinné sportování

Jen zavřeli školy a bylo jasné, že doma si nějaký ten týden pobudeme, začala jsem cvičit. A je to pár týdnů, co jsem přidala běh. A podporujeme se v tom nejen s Honzou, ale i dětmi. Barunka se pasovala do role mé parťačky a nejdřív s se mnou cvičila doma a teď už jsme spolu dvakrát běhaly. A já jsme na pyšná, protože dala 4 kilometry a nezavřela pusu, bavilo ji to a mě taky. Honza moje tempo považuje za parodii na běh, ale mně to vyhovuje a Barouškovi taky :-D

A celkově jsme takoví semklí, zdá se, že jako rodina si celkem vyhovujeme a já mám radost. Protože když po celém dni chtějí děti spát u nás v ložnici, asi jsme se jim neomrzeli :-D

Práci, která mi čistí hlavu

Dnes a denně si uvědomuji, jaké štěstí mám, že dělám, co mě opravdu baví. Že se každý den těším, až zasednu k počítači a prsty se rozjedou po klávesnici. A že jsem součástí týmu Proženy, kde jsou holky chytrý, zábavný, inspirativní a nehrotící. U nás se stresu nejde naproti, protože to máme hezky nastavené, všichni to děláme s láskou a je to hrozně znát.

To, že mám denně co dělat, co tvořit a na čem pracovat, mě těší a baví. Udržuje mě to při smyslech. Samozřejmě, že už bych se chtěla vidět v redakci naživo, všechno probrat a smát se, až se mi rozteče řasenka. Ale jsem trpělivá :-D

A práci jsem vděčná i za to, že mám alibi, abych nemusela začít s fotoknihou za rok #nevimkolik #mamdesnyzpozdeni, živit kvásek a mít roztříděný i oblečení, který jsem ještě ani nekoupila :-D Takhle je mi dobře!

A taky se těším, až ...

Co mi ovšem chybět nebude, je #nobra a #nomakeup styl - těším se, až svleču legíny a budu se denně malovat. Nemůžu se dočkat, až se bez roušky projdu Prahou, v metru nezvednu oči od napínavý knížky, dám si dobrý flatwhite a bubliny někde u Vltavy, zajdeme na tatarák a v kině budou řádit Bond a Maverick. Ale to jsou vlastně celkem drobnosti, zjistila jsem, že "to málo", které teď mám a můžu, mě dělá bohatou.