Mama-live
HONZÍKOVA CESTA “VEN”
Jsme doma, jsme tu čtyři, Honzík je tu. Vydal se na svoji cestu životem v sobotu 12.září odpoledne a my jsme tak díky němu kompletní. Je od začátku jasné, že mezi Osičky zapadne jak čtvrtý dílek puzzle. Je celá Barunka, prostě klon :-D Jak se stalo, že náš chlapeček, Ferguson, je Honzík? To si nechte vyprávět...v jednom z dalších článků :-D Tenhle článek bude prostě o tom, jak Honzík přišel na svět. Honzíkova cesta ven, za námi.

DSC_6499

Poslední týden jsem tak nějak cítila, že je sil méně a méně. Byla jsem hlavně s Barunkou a Honzou. Nevím, čím to je, ale docela dobře jsem spala, po obědě, i v noci. Ve čtvrtek jsem šla na pravidelnou kontrolu do Apo a pořád jsem přemýšlela, jestli to, co se děje, je pozvolné odtékání plodové vody. Stokrát slyšíte "To poznáš!" a já vám řeknu "Ne, nepoznám!" Lékařka mě uklidnila, že to není plodovka, že odešla/odchází hlenová zátka, ale že se cesty chystají a zřejmě na další kontrolu za týden už nedorazím. Olé, jsem hned o dost moudřejší. Honza přijel nadšený z autoservisu - důvodem nebylo to, že nám kvalifikovaně vyměnili žárovku, ale mechanik zakryl sedadlo igelitem, aby ho neumazal a igelit tam nechal - můj praktický muž už si maloval, jak mě tím podloží při cestě do porodnice :-D V pátek ráno jsem čím dál víc nejistá - je to plodovka??? Prostě něco odtéká, to vím. Jedeme do Apo, pro jistotu. Dělají mi monitor a vyšetření, testují vložku (proč proboha nejde tento test koupit v lékárně???). Není to plodovka, ale je velmi pravděpodobné, že ještě ten stejný den přijedu zpět s kontrakcemi. Barunku si odvezli na víkend pro jistotu naši a my čekali. Já si čekání zkrátila domácím smažákem a kelímkem Haagen Dasze. WP_20150911_19_21_38_Pro WP_20150911_20_00_50_Pro Překvapivě dobře jsem z pátka na sobotu spala, nic se nedělo. A ráno opět ten pocit a s ním otázky „Je to už sakra ta blbá plodovka???“. Máme jet směr Bradavice?? Honza mě točí, chápu jeho obavy a potřebu „vědět“, ale hláška „mně je jasný, že porodíš ve středu odpoledne, prostě v ten nejblbější den!“ už mě namíchla. Sakra práce, on mi bude říkat, kdy ano a kdy ne, a já tu mám hlavu plnou otazníků, jak do pytle vypadá plodová voda. Dali jsme si snídani, pustili House of Cards a u jedné z mnoha všiváren Franka Underwooda jsem ucítila brnění v zádech. Ano, kontrakce. Slabounká, ale bylo to tak. Měla jsem v mobilu nějakou stupidní aplikaci na počítání kontrakcí, kterou jsem nepochopila, ale nějak jsem ji zapnula a šla se chystat. Sprcha, dobalení tašky, lehký make-up. A jedeme. Pode mnou igelit :-D

WP_20150912_11_14_18_Pro 1

Tentokrát test prokázal, že mi praskla plodová voda. Uf. Udělali mi monitor a podle vyšetření se nic moc nezměnilo, prostě tři prsty. Budeme tedy čekat. Honza si v hale čte, pojídá koláček a já sem tam prodýchnu šimrání v zádech a čtu si taky. Honza moje občasné hlasité dýchnutí, kterým zaháním kontrakci, říká „parodie na porod“. Po nějaké době si mě zavolá lékařka a přijme mě. Mají frmol, půlka Prahy se rozhodla, že dnes by to šlo a ideálně v Apo. A přesto jsou všichni strašně milí a příjemní. Za chvíli mám jít znovu na monitor. Ujímá se mě anděl, skvělá porodní asistentka Petra (nebo taky šéfka :-D ), která se mnou nakonec půjde i cílem. Vtipkuje, že bychom tomu po monitoru mohly trochu pomoct a že by ráda stihla dcery oslavu v pět. Jsem pro. Jdu si pro ručník a košili a nechám se navigovat na přípravnu. Klystýr.  A že prej za hodinku jdeme na to, buď na epidural a rodit nebo rovnou rodit. Já jí věřím. Co se rozjede vzápětí, mě zachytí lehce nepřipravenou. Sama v kachlíkárně se sprchou, záchodem, míčem a gumovou židlí. A s kontrakcemi mamutí síly v minutových intervalech. Fíha, to jsem nečekala. Jak dlouho to tak asi bude trvat? Kdy uběhne hodina? Nemám tušení, jak si od bolesti ulevit, nakonec se zhroutím do sprcháče, jsem ráda, že pomalu odtéká a z horké vody si dělám bazén. Po hodině přichází ta, která to způsobila a vypadá spokojeně. Potvrdilo se jí, že klystýr to umí rozjet…. Jdeme na sál. Kontroluje mě, šest prstů, je spokojená a volá anesteziologovi. Ten se cestou asi stavuje na kafe a pokec, se mi zdá. Já fňukám na křesle, mačkám polštář a všechno hrdinství mě opouští. Anesteziolog lelkuje, ale pak dorazí, popíše mi, co bude dělat (i kdyby mi to bodl s rozeběhem a bez výstrahy, nevadilo by mi to!!) a koná. Sestřička mě drží za ruku, voní sušenkama a babičkovsky mě chválí a chlácholí, prý jsem statečná holčička a brzy bude dobře. Věřím jí. Má to zabrat za 10 minut! WTF! Včera bylo pozdě, chci císaře, chci pryč… Konečně volají Honzu. Chyběl mi. Je trochu překvapený, z parodie se stal během chvilky porod se vším všudy. Moje šéfka se ptá, jestli už mě třeba netlačí hlavička. No tlačí. Spokojenější být nemůže, evidentně stihne cestou na oslavu koupit i dárek :-D Kontroluje mě a překvapuje „Zvládneme to bez nástřihu, co vy na to?“. Souhlasím a říkám, že jsem o tom snila a trénovala s epi-no. Honza se pochichtává, když rukama ukazuji, na jaký průměr jsem se dostala. Já měla pocit, že už vytlačím meloun, on na vlastní oči viděl to mini-kiwi. No a místo epiduralového dáchance dostávám pokyn při dalším pocit tlaku tlačit. Ty vogo, ono se to děje. Tlačím, fňukám, jednou už fakt nemůžu a sdělím ostatním, že to strašně bolí. Honza mě povzbuzuje, všichni kolem fandí (jsou tam dvě asistentky, fakt mají frmol a žádné davy u mě nešílí). Mám pocit, že mě ten tlak protrhne, chci škemrat o nástřih. Ale když jsme si řekly, že to dáme, nemůžu to Petře navrhnout já. A ona jen povzbuzuje a jásá. Hlavička je venku! A v těsném závěsu i zbytek našeho Honzíka. Ptají se, jestli ho chci na břicho, jestli nevadí, že se umažu. Nevadí. Pláče a dýchá mi na břiše ten nejkrásnější chlapeček na světě. Honza mě líbá, byl to pro něj silný skoro desetiminutový zážitek. Pak jdou Honzíka měřit a vážit, mě kontrolují a fakt je to bez poranění. Yes! Zkoušíme přiložit, Honzík zdvořile odmítá a pak ho mazlíme. Když si ho odvezou, píšeme všem, že jsme čtyři a Honzovi dochází, že má jedinečnou šanci využít večera k zapití syna, tak si to začíná organizovat :-D

Instasize(30) 1

Hodně krvácím, tak přivolávají doktorku, ale vše vypadá dobře, jen mi jedna vtipnice pořád hopsá na dělohu se slovy „já vím, jsem hnusná, někdo bejt musí!“ :-D udělají mi jednu kosmetickou mašličku, dělá ji lékařka, co byla u porodu Barunky, tenkrát nezkušená začínající, dneska profík bez dozoru za zády. Kamarádka se mě ptala na moje hodnocení tohoto porodu (nenávidí a zároveň miluje můj popis porodu Barunky – strašně by to tak chtěla taky a bojí se, že pro 21.století jsou bezbolestné rychlé vyvolávané porody vyčerpané :-D ) – prý na škále 1-10, kde 10 je můj legendární chrupec.  Dávám sedmičku, teď s ještě větším odstupem bych dala osmičku. Bolelo to? Ano, ale asi hodinu a půl. Bylo to rychlé? To tedy ano. Nebude mě trápit hojení? NE! Dobře já!!! Spala jsem? No nespala, ale ona by fakt nestihla tu oslavu :-D A prý epidural nefunguje jen proti bolesti, ale i dokáže uvolnit cesty, pomůže zajít branku – ano, to se povedlo. Poznám to? Vždyť minule jsem ležela napíchnutá na oxytocin a nechala se rodit. Nepoznám, ale náš syn mi dával znamení a my stihli vše zařídit tak, aby to bylo bez stresu pro nás a Barunku a to jsem si moc přála. Děkuju prarodičům za to, že se o ni postarali, vzali si ji k sobě, nebo přijeli k nám. Máme z obou stran fakt štěstí! Chtěla jsem rovnou popsat, jak jsem byla v Apo celkově spokojená, ale už takhle je to román, tak zase příště. Jen vám řeknu toto – ano, v Bradavicích mají otevřeny jen jedny sály, ano, nadstandardy se rekonstruují, ano, o víkendu se s porody roztrhl pytel, navíc se v Krči rozhodli vymalovat si pár jelenů na zeď. A ano, přístup veškerého personálu byl neuvěřitelný, skvělý, lidský. Však vám o tom napíšu. Dva porody, na oba moc hezké vzpomínky a jako bonus dvě krásné děti jako suvenýr!