Už víte, jak probíhala Honzíkova cesta ven, ale slíbila jsem, že vám přiblížím i následný pobyt v Bradavicích, v místním ho(s)telu.

Nerodila jsem na soukromé klinice, nebyla jsem na nadstandardním pokoji. Bylo to přesně naopak a přesto zvažuji zaslání děkovného mailu s velkou pochvalou. Před třemi lety jsem byla po čtyřech dnech v Apo psychicky vyčerpaná a při jedné z vizit se i rozbrečela, tentokrát jsem odcházela snad i odpočatá. Termín porodu byl stanoven na 16.září a já si libovala, že to těsně, ale přece stihneme, aby už fungovaly oba porodní sály (P1 i P2) a že třeba budou zrekonstruované i nadstandardy. Nene, Honzík byl jiného názoru. Vylezl si ven 12.září, v den, kdy chtěly rodit u Apo snad desítky žen. Ano, sestry, porodní asistentky i lékaři nestíhali. Ale přesto jsem ani na sekundu neměla pocit, že o mě není dobře postaráno (já hlavně nemám asi až tak přehnané nároky a u porodu nečekám tříchodové menu a vlastního lazebníka :-D ). Ač v poklusu, vždy odvedli precizní práci. Sem tam jsme si počkali, ale co už :-D A bylo tomu tak po celou dobu. Honzík se narodil odpoledne před 16.hodinou, téměř tři hodiny jsme pak ještě nejdřív ve třech, pak jen s Honzou strávili na porodním sále, chvíli mě kontrolovali a pak se tam prostě musí pro jistotu zůstat. Sanitář si mě nevyzvedl, tak nás na pokoj doprovodila porodní asistentka. Až cestou nám vysvětlila, jak se kapacitní možnosti mají - nebudu minimálně první noc s Honzíkem - on bude na šestinedělí u sestřiček, já na oddělení gynekologie. Prostě nemají volnou postel. Když vidíte, jak je to někomu líto, tak fakt nemáte chuť prudit. Byla jsem ráda, že mě neposlali rodit jinam, jednu noc zvládnu a za Honzíkem budu chodit. Bála jsem se, aby nám odloučení neztížilo kojení, byla jsem rozhodnutá chodit ho přikládat a mazlit, co to jen půjde. Na gynekologii jsem byla na osmilůžáku :-D Jen v hostelu ve Stockholmu jsem v jednom pokoji viděla víc postelí, tam to ale byly palandy, tady jsme měly každá svou polohovací luxusní postýlku:) Během noci se pokoj zaplnil. Za Honzíkem jsem šla hned večer a pak už mi to sestřičky nedoporučily. Bály se o mně (přece jen to byla cesta přes celé Bradavice) a radily mi odpočívat, Honzík spinkal.

Ač jsem měla možnost spát, já to prostě v takovém prostředí po takovém zážitku moc neumím. Po porodu jsem byla plná emocí, pořád jsem kontrolovala mobil a dojímala se všemi gratulacemi. Cloumaly mnou ty nejsilnější pocity, ty vo.e dvojitá máma, já to dokázala, my to dokázali!! Ráno jsem se nemohla dočkat bobíška. Sice nám "vyhrožovali" vizitou, ale ta nakonec místo v 8 byla ve 14 (lékařku odvolali ke čtyřem sekcím, ano takový tam byl fičák). Neustále se měnily informace, takže jedna sesterna nám slíbila odpolední přesun na šestinedělí, druhá tvrdila, že to rozhodně neklapne. Však my se dočkáme. Ano, v neděli ve 14.00 proběhla vizita a ve 14.01 přišel sanitář, popadl tašky mé a mojí budoucí spolubydlící Katky a pochodovali jsme na P15. P15 se od neděle do úterý stalo mým útočištěm. A za mě jednička s hvězdičkou. Nejmilejší a nejochotnější sestry. Mámy se tu snaží podporovat, uklidnit a podržet. Nikdo tu nešikanuje, že se nedaří kojení, vždy se najde sestřička, která zas a znovu trpělivě ukázala jak kojit a nedělala drahoty s příkrmem. Dudlík? Nikdo tu neprudí, že dudlík kazí morálku, ale třikrát denně vám ho na sesterně vysterilizují. Vždy můžete na chvíli "odložit" postýlku s miminkem do sesterny, pokud chcete do sprchy a nemáte na pokoji spolubydlící, nebo je nechcete "obtěžovat" (mohou spát, kojit, chovat plačící miminko...). Sestřičky nám kladly na srdce, že miminko nesmí nikdy zůstat nikde samo - to se mi líbí! Jsem asi úzkostlivá, ale před třemi lety jsem patřila k menšině těch, které si děti braly na chodbu, když se obědvalo a večeřelo. A v noci vždy musela na pokoji svítit lampička - i to byla novinka a já ji kvitovala - když vám dítě pláče v naprosté tmě, tak nějak se to víc rozléhá a máte tendenci víc se stresovat. V pondělí po víkendovém porodním maratonu se nám dokonce jedna sestřička omlouvala, že jsme to musely zažít a že snad už bude klid. I já jsem k pobytu v porodnici přistoupila jinak. Před třemi lety mi bylo smutno a byla jsem rozhozená z toho, jak nic není, jak bych chtěla, jak jsem si přála. Ač na nadstandardu, moc jsem si to neužívala. Já celá bolavá, Barunka nechrupala, nepila, hlad měla. Těšila jsem se na odpolední návštěvy a celé odpoledne trávila s nejbližšími. Jenže jsem taky díky tomu byla víc unavená fyzicky a nepřikládala tak často, jak by bylo potřeba. Ale já byla tak ve stresu, že to nemělo snad ani smysl. A okolo mě se nadšeně popisovalo, jak všem tepou zavinující se dělohy z toho, jak děti krásně pijou. Sestry nepodpořily, tvářily se, že Nutrilon pro mě osobně odsávají, a když jsem chtěla pomoct, i hodinu jsem čekala, až někdo přijde.

Ač jsem teď měla chuť křičet radost z Honzíka do světa a ukázat ho všem, nakonec jsem návštěvám odolala, každý den za námi byl Honza a přišli i prarodiče s Barunkou a moje Katka, ale s dalšími milovanými se uvidíme až teď. S návštěvami se maminky setkávají na společné chodbě, takže je tam celé odpoledne pěkný ruch, ale mně to přišlo lepší než, aby se všechny rodiny nasáčkovaly na pokoje... Odpočívala jsem, kojila a pojídala sušenky :-D Já si i četla!! A dámy na pokoji (třílůžkový bez vlastní koupelny)? Katko, moc díky za společnost!!! Co se tedy nezměnilo, je nemocniční strava. Křupavé snad ještě teplé pečivo, fazolky, kynuté knedlíčky, čokoládový jogurtík, okurka v octovém nálevu a polévka éčková s kapáním :-D Ale co, čtyři dny to člověk zmákne, je to teplé, syté a nemusí to vařit sám :-D A vizity. Na čtyři dny se prostě musíte povznést nad nějaké dámičkování. "Dámy, na postýlky, sundat (slušivé prodyšné) kalhotky, přijde paní doktorka se na vás kouknout... A dotaz "Stolice byla? Plyny odchází?" mi každý den zvedl náladu o 10 % :-D Co mě hodně překvapilo, byly módní úbory všech  maminek. Většina měla (opravdu) slušivé noční košile, ne nemocniční andělíčky. Před třemi roky jsme vypadaly všechny jako ústavní chovanky, teď to bylo výrazně ženštější a i to podporovalo lepší pocit ze sebe sama (co si budeme povídat, šestinedělí je opakem toho "cítit se jako bohyně" :-D ) Ano, největší zásluhu na mém výrazně pohodovějším pobytu v porodnici má fakt, že je to podruhé a já jsem prostě víc v pohodě. Ale i tak dávám Bradavicím jedničku a kdybych měla radit (ne rodit potřetí!), poradím tuto porodnici.