Jsme komplet. Jsme čtyři. Jaké to je? Sžili jsme se? Já myslím, že ano. Mimi-pán je opravdu hodné miminko, které převážnou část noci spinká ve své postýlce. Přes den jsou hodiny, kdy chrupe jak dřevo, hodiny, kdy si brouká, a pak sem tam i hodiny, kdy chce pomazlit, pochovat, nechce být sám nebo ho trápí třeba bříško. Krásně baští a přibývá, přes den jí většinou co dvě hodiny (což doufám postupně protáhneme na tříhodinový interval, protože ani při druhém dítěti nejsem úplně OK s kojením venku, na veřejnosti apod.), sluníme ho u balkonu, aby se zbavil jižanského nádechu a byl náš, tedy bledulínek bez žloutenky :-D Takové to miminko za odměnu (stůjte při mě bohové schválnosti a nenechte mě za tenhle výrok pykat tím, že Honzíka překulíte na nespavého mimináče :-D ).   Barunka se ukázala jako skvělá starší ségra, nepozoruji na ní (zatím) žádnou změnu chování, nezaznamenali jsme žárlivost. Brášku od první chvíle hladí, pusinkuje a mazlí, říká o něm, že je maličký a heboučký. Ač ji hlídáme, tak vidím, že je něžná, a snažím se ji zbytečně nevarovat, aby byla opatrná. Po probuzení k němu vede jedna z jejích prvních myšlenek (první je sekundu po otevření očí "Mlíčko", druhá dvě sekundy poté "Pustíš mi pohádku?", třetí je "Povídej mi něco!" a pak se zeptá, kde je bratříček :-D). Naprosto automaticky chce pomáhat a asistovat u přebalování a když s Honzou odcházela naposledy ven, pusu lípla mně i Honzíkovi (na mě tedy ještě vesele houkla "tak ahoj čuňátko"), aniž bych jí ho cpala před obličej. Mám z ní radost. A když bráška pláče, chce, abychom ho pochovali, nevadí jí to, neruší apod. A stejně tak ji to neruší v noci, toho jsem se bála hodně (ale on Honzík zas tak moc nepláče, to zas abych mu nekřivdila). Už v porodnici se jí bráška líbil, navíc jí to dvoudenní miminko přichystalo dáreček a dostala od něj super samolepky zvířátek a sešitek na lepení. Když přišel Honzík domů, ukázal se jako vzorný nový člen domácnosti a paní velitelce věnoval jako zápisné dvě sady modelíny Play Doh, takže Baru je již zdatná pizzařka a sušenkářka :-D Snažíme se jí hodně věnovat, Honza s Barborkou tráví spoustu času, takže nemá pocit, že by bráška znamenal změnu (k horšímu). Hodně hlídáme, abychom něco nezakazovali "protože miminko", abychom si před ní nevykládali, že Honzík něco skvělého dělá (spí třeba! :-D ) a ona to jako miminko nedělala (a to se nabízí, slečna opravdu v noci moc nespala :-D ). Honza je s námi velkou část dosavadního pobytu doma, jeden den tu s námi byla moje mamka (má pražské středy :-D ) a teď v pátek jsem to s dětmi zvládla sama (Honza byl doma dřív, než se malá puberťačka vzbudila z poledního spánku, zas nebudu za hrdinku). Nejtěžší bude v budoucnu uložit obě děti ke spaní - u Barunky s tím už delší dobu bojujeme (o tom napíšu někdy příště) a Honzík nebude spát celý den taky až do patnácti. Tak jsem zvědavá, jak to vyladíme, ale věřím si :-D Když včera Baru konečně odpadla a i neklidný Honzík zabral a usnul, bylo deset večer a my byli bez chuti cokoli dělat. Suits jsme zvládli jeden díl (miluju Donnu!!!!) a pak jsme jen vysósaně seděli v objetí na gauči a konstatovali, že teď bude pár večerů asi trochu bez nápadu. Dáme tomu čas, však ono si to sedne. A když srovnáme první týdny po příchodu s porodnice s Barunkou a teď s Honzíkem, je to nebe a dudy - u Baru jsme neměli moc času na odpočinek, jen ji nakrmit zabralo dvěma dospělým hodinku a půl a uspávání taky nebylo automatické, v noci to byl často pěkný masakr. Takže ano, je to pohoda a moc doufám, že mimi-pán si udrží svoji pohodovost, která nám to sžívání totálně usnadňuje, a Baru bude dál dokonalá starší ségra. A my se pokusíme jim to nekazit a být pro ně těmi nej rodiči. PS: Je pár věcí, které nám to usnadňují i prakticky, o těch v dalším článku.