Double mámou víc jak šest měsíců... Obláček poporodních hormonů se definitivně rozplynul a teď už je to na mně.

Něco vám řeknu. Miluju miminka, obzvlášť ta naše. Ale!

No jo, dnes to bude zase jedna z těch mama myšlenek, kterou v hlavě nosím pár týdnů a pokusím se vám ji zprostředkovat. 

Nikdy jsem se nesnažila dosáhnout titulu "supermáma". Některé dny mám dokonce jedinou ambici a to přežít a večer ukládat obě děti, které den přežily se mnou :-D Ale co si troufám tvrdit, je že nejen já, ale každá máma má minimálně jednu "supervlastnost" - zrychlené pohyby díky kterým zvládne v matrixové pozici chytit těsně nad zemí hrnek s kakaem, svatou trpělivost, díky které na otázku "A co jsi vlastně celý den dělala?" neodpovídá střelbou a nebo třeba doktorát z logistiky, díky kterému zvládne naplánovat a provést celý den tak, že s dětmi zažije spoustu srandy, všichni jsou nasycení, čistí a upravení a nikdo na ně nevolá sociálku.

A spousta z nich u toho ještě vypadá jako šéfredaktorka Vogue, některé nejen vaří, ale i servírují a fotí ty pokrmy tak dokonale, že se to jí očima, jiné uběhnou půlmaraton. 

Jaké je tajemství? Každá máme to svoje, každou nakopává něco jiného. 

Moje "power" tkví v tom, že abych byla šťastná jako máma, musím mít možnost někdy máma nebýt. Důležité je to "mít možnost" - já nerajzuju po nocích, nenechávám děti samotné s otcem a neplánuju si svoje aktivity. Jsem šťastná, když jsme všichni pohromadě. Ale potřebuju vědět, že můžu jít na večeři s mužem nebo s holkami... A to teď nemám. Z tohoto pohledu jsou první měsíce s miminkem náročnější. Miminko je prostě na mámě odkázané. Prvních pár měsíců musím být poblíž, pokud nechci mít lednici plnou mléka, které budu po nocích (panebože, kdo ten spánek vymyslel, tolik probenděných hodin! :-D) odsávat. Já netoužím po víkendu pro sebe (kecy v kleci, za týden o samotě bych se upsala i Rampelníkovi), ale i jen hodinové cvičení je logistika jako blázen.

Honza s tím nemá problém, spíš mě posílá ven... A já vím, že to zmákne, o to nic. Ale když se mimino vzbudí v noci, potřebuje prostě mě a nakojit. A já se samo můžu ihned zvednout a frčet, ale budu doma za hodinu. A hodinu by taky mohl mimi-pán plakat. 

Uplynulý půl rok byl v mnoha ohledech výrazně snazší, než jsem čekala. Honzík je pohodář, nejvíc důležité. Baru se vyrovnala se vzdory a je skvělá ségra. Můj muž je skvělý táta. Já jsem dost dobrá máma :-D Očekávala jsem hroucení se, slzy, umaštěné vlasy...neproběhlo. Fyzicky jsem naprosto v pořádku, psychicky taky, koření na děti jsem nikdy nesháněla. 

Naše děti jsou si hodně podobné, ale co se týče jídelních zvyklostí, Baru se kojila tak nějak "by the way" a každý příkrm přijala okamžitě, vodu z lahvičky sosala jak o život a my tak mohli v jejím půlroce absolvovat půldenní výlet do Primarku a ta naše kudrlinka to ani nezaznamenala. Jeník je z jiného těsta :-D

Náš malý pohodář je kojenec na slovo vzatý. Jí co dvě hodiny a s příkrmy si zatím moc nenotuje, cokoli z lahvičky odmítne a ani se nesnaží ze slušnosti poděkovat. 

Ale já si dala závazek, že mu jídelníček rozšířím a sobě trochu ulevím. Chci svoji "girl power", abych ...kdybych chtěla...mohla třeba natrénovat na ten půlmaraton (jsem dost soudná a křeslo ve Vogue nechám jinejm kobrám :-D) 

Mikina GRL PWR: Rukahore shop/ Džíny: Levi´s/ Boty: Baťa/ Kožená bunda: ONLY