Je tu neděle a to znamená nový článek. Když jsem ve čtvrtek začala tenhle článek psát, těšila jsem se na víkend nás čtyř, spoustu akcí a aktivit, fotek, jídla, měli jsme jet i za rodinou. Měl to být strašně fajn víkend. A vono prd. Honzovi se v krku urodilo, antibiotika mu zabraly po třech dnech, na mě skočila nějaká lehčí forma (kdybych byla nemocná jen já, nevylezu v tomhle stavu z postele, takhle jsem byla ta zdravější a nedalo se). 

Ale jinak týden jsme měli super, to zas nebudu lhát :-D

Popis mého pondělního dopoledne sklidil na FB sklidil úspěch :-D  Ve zkratce - zaspali jsme, což samo každý rodič ví, že je "jupííí"! Ano, zaspat s dětmi je krása. Sice pak šíleně spěcháte a nic nestíháte, ale spali jste do osmi!!! A já místo plánované návštěvy doktora vyrazila do nového Lidlu, který právě v pondělí otevřel své brány. Užila jsem si to moc :-D Kafe zdarma, byl tam každý, kdo něco znamená, na všechno sleva. Na parking si počkáte a potkáte tam fakt kdejaký individuum, ale byly jste u toho. A já bez dětí, dvojitý salto vpřed!

Máme za sebou randíčka s kamarády. Já si u kávičky povídala s mýma holkama, Baru si hrála na rodinu s Emilkou a na schovku s Lukym a Honzík mezi námi vždy štrádoval a protože se nezdržoval hrou, snědl všude, na co přišel. Když Barunka s Emily začaly uspávat svoje miminka, zbystřily jsme - třeba přišly na něco, co Vendy alias BeBirdie ještě nevyzkoušela s Beníkem. Bráška Emilky je totiž nespavec a v noci pořádá dost hlučné mejdany, jenže on nezná pravidla a na ty mejdany zve i rodiče. Děcka! Zlaté pravidlo je, že mejdan je od slova "rodiče jedou na chalupu"!!!! 

Snažila jsem se a lovila z paměti všechny svoje triky i triky z okolí, které zabraly i na šéfy gangu nespavců. A Vendulka jen kývala hlavou "Zkusila, zkusila, zkusila...a nic!" - takže vyhlašuji anketu o nejoriginálnější trik na miminko, které v noci sice chce spinkat, ale je neklidné a budí samo sebe. 

Byli jsme s Honzou po nějaké době v kině. Filmy milujeme a filmové večery si rádi doma děláme, ale kino je kino. Barunka se těšila na naši chůvu, Honzík spinkal a my si to užili. Původně jsme chtěli jít na La La Land, ale nakonec to vyhrál Collateral Beauty. Mazec! Nádherný film, dokonale obsazený, strašně silné téma a pro rodiče fakt hukot. Nebudu prozrazovat, oč se jedná, ale brečeli jsme s Honzou oba. A jak vidíte z fotky, vracíme se jako správní rodiče, ověšení plínami, mlíkem a já mám v kabelce ovocné kapsičky :-D Divím se, že v zubech netáhnu vlhčené kapesníčky.

Cítím na sobě nárůst chuti cvičit. A strašně oceňuju přístup trenéra. Před tréninkem se zeptá, jak se cítím a u něj to není jen tak "small talk" na uvítanou, optání se ze slušnosti, ale podle mé odpovědi připraví nebo upraví trénink. Moje ztrouchnivělé tělo začíná dávat najevo, že nosit dítě stále na jedné straně a tahat těžkou tašku na té stejné straně, nejde donekonečna. Takže disbalanc. A proto při tréninku vypadám, že nic nedělám, že ležím na boku a spím. A já trpím a tiše počítám do šedesáti :-D 

Na kontrolu do Světa zdraví jsem nejela s dobrým pocitem. Nějak jsem vypadla z tempa, nebo váha mi to tvrdí. Já snídám, jak by se mělo. Svačím podle rozpisu ovoce. Obědvám buď maso a zeleninu nebo jiné správné jídlo. Pak svačina, ta se ne vždy povede. Večeřím, až když jdou děti spát, protože na to chci mít klid. A pak si zobnu sem tam tyčinku, sýr nebo dám víno. A to není prostě dobře. Takže jsem se jela napráskat a poprosit Václava o nějaký "trest", úkol... Dojeli jsme s Honzíkem zhruba do Holešovic, tam se chlapeček rozhodl, že by svou snídani rád viděl ještě jednou...jedeme zpátky domů. Napráskala jsem se po telefonu a poprosila o metu, které bych měla dosáhnout. Potřebuju výsledky, namotivovat se. 

Jsem ze sebe zklamaná, neumím sama sobě poručit, omezit se, být na sebe přísná. Potřebuji bič v podobě trenéra a poradce. Vždy na mě fungovaly sázky a termíny "do kdy", do jaké události se dát trochu do kupy. To je špatně. Nejdůležitější bych měla být já sama a můj dobrý pocit. Vždyť vím, jak skvěle se cítím, když ty nejhorší kila dám dolů, jak mi sedí oblečení, jak rozkvetu. Tak proč si to pak vždycky pokazím? 

S Katkou jsme vyrazily na Evitu do Studia DVA.  Z koncertu "naší" Móni jsme byly nadšené, asi ji vezmeme na kafe. A tak jsme chtěly vidět i něco seriózního (ona se totiž třeba na tom koncertě zula a furt se pudrovala, vůbec to nebyla vážná umělkyně, chápete to???? :-D). Monika byla skvělá, výprava a scéna byly opravdu povedené. Pak nám ale v rámci životopisných údajů sdělili, že Evitě bylo v roce 1934 18 let. A nedali s čísly pokoj, jenže to přestalo štymovat..."rok sem, rok tam, ale oni se sekli i o tři roky" :-D Hodně jako můžu Ondru Sokola, jeho klučicí kukuč...A ten kukuč právě k Juanu Peronovi ne úplně seděl - snažil se vypadat supervážně a my dusily smích :-D

Mám dvě novinky v knihovně. Nejsou to bichle, autoři jsou domácí, velmi známí, trendsetteři, řekla bych. Hitovky sociálních sítí loňského roku.

Bábovky: Právě díky sociálním sítím máme možnost nakouknout do soukromí spoustě lidem, ať těm z blízkého okolí, ale i těm veřejně známým, které známe jen z obrazovky (televize, mobilu nebo notebooku). A sledujeme je buď proto, že to mají podobně jako my nebo třeba úplně opačně, ale prostě nás baví/provokují/inspirují... Já takhle sleduju Radku Třeštíkovou. A protože všichni četli Bábovky vloni, já je nečetla :-D Ale zase... Když je něco jednička 2016, tak je fajn to znát.

Bez jablka: Michelle (a Miloš). Po absolvování krátkého kurzu blogování, který tahle sečtělá tmavovláska spoluvedla, jsem jí byla naprosto okouzlená. Vtipná, ironická, trefná. Vždy, když si přečtu její fejeton nebo článek, řeknu si "ty vogo to je přesný", tak jsem si objednala i její knížku. O tom, jak my ten život žijeme. Nebo ho spíš krájíme? :-D (jednoho bludišťáka pro toho, kdo ví, odkud je tahle hláška :-D)

A pak přišel pátek, Honza padl (a ne, nebudu dělat vtipy na téma "chlapi a rýmičky", protože Honza nemocný nebývá, když tedy jde k doktorce, vím, že je to fakt blbé) a mně bylo jasné, že víkend bude krušný, dlouhý, o to víc, že ani já nejsem fit a myslím, že chřipečka se hlásí dost nevybraně o slovo. Ale nemám horečku, nějakou energii mám, takže funguji. Řeknu vám, že kombinace zdravé děti, nemocný táta a nalomená máma, je jedna z nejblbějších. Děti chtějí zábavu (a to ty naše malé Osičky mají velkou pochvalu, jak tu nudu s námi zvládly), táta v posteli úpí, ale ony chtějí k němu, takže si nehrají samy, jak to umí, ale musíte jim vymýšlet program, aby maroda nechaly být. 

Nakonec jsme si to udělali i pěkný - na sobotní večeři jsem udělala talíř lívanečků - moje první a hned bomba, za což děkuji Janičce a jejímu receptu. A na nedělní snídani vajíčka se slaninkou, to abychom měli sílu přežít den :-D Boule za ušima jsme měli všichni, Honza tedy u každého sousta sykal bolestí, ale nedal se. 

Jsem zvědavá, jak to ustojíme, dopujeme se vitamíny, pijeme čaje a já doufám, že děti nepřevezmou nemocné otěže. 

Jak vy bojujete s nemocemi? Přeji vám, ať se vám vyhnou!

Užívejte sněhu, sluníčka a rýmičky nepusťte přes práh!!! Pac a pusu, vaše Katy