K napsání tohoto článku mě mimo jiné inspirovala moje kamarádka, která mi napsala, jak o sobě pochybuje, že "to" nedělá dobře a že spousta jejích kamarádek "to" dělá lépe. Ano "to" je maminkování. Kromě toho, že jako máma je skvělá, což jsem jí i odpověděla, mě to donutilo přemýšlet o větách, které bychom my mámy prostě říkat neměly. O sobě, o druhých mámách, ostatním lidem...

Věřím, že se spoustě z vás trefím do vkusu a spoustě z vás ne. Každá to máme jinak. Já jsme po čtyřech letech s dětmi doma dospěla do vyrovnané fáze, kdy vidím, že Osičky jsou děti veselé, komunikativní (Jeníku, my víme, že jendou mluvit budeš, huč dál) a rozhodně nejsou zanedbané, takže se zdá, že to dělám dobře. Možná jinak než spousta jiných maminek, ale o nic hůř. 

Věta číslo jedna: Nejsem dobrá máma.  

Základní pravidlo pro přežití na mateřské je "Neukazujte slabost a (hlasitě) o sobě nepochybujte!" :-D Proč? Zaprvé děti jsou malí sensibilové a číhají na naši slabost a jen ji odhalí, náležitě toho využijí (mají zbraně, které ani na černém trhu nekoupíte!). A zadruhé zavdáte příčinu všem dobrákům v okolí, kteří přispěchají s radou, pomocnou rukou a začnou o vás pochybovat. A to ne! Myslíte, že všechny ty supermatky jsou fakt tak super, jak o sobě tvrdí? Nejsou! Ale kdo to dokáže? Každá máme občas doma bordel, děti k snídani starou koblihu místo nutričně vyvážené hostiny, ne vždycky se dětem osm hodin v kuse věnujeme dle zásad Márie Montessorovic a prostě jim pustíme Mášu nebo Shreka. 

Na kvalitu mámy nejsou tabulky, jediný ukazatel "dobromámovství" je šťastné dítě a já myslím, že pro to děláme maximum, ne?

Já jsem si za ty roky uvědomila o sobě jako o mámě spoustu věcí. Přiznala si, v čem to u mě drhne (jsem s dětmi strašně ráda, ale neumím si s nimi hrát) a kde naopak můžu perlit (neberu se vážně, ukazuju svět, věřím v ně a podporuju je jako nikdo jiný) a žije se mi líp. Nejsem kreativní, jsem někdy (někdy dost) pěkně líná a nesnáším dětská hřiště. Je se mnou ale sranda, nesedím s dětmi doma na zadku a dokážu se jim hodně přizpůsobit. Naučila jsem se netlačit na pilu, naladit se jen a pouze na malé Osičky a nevnímat, jak je to u sousedů - prostě neporovnávat se, protože to není fér.

Věta číslo dvě: "Jsem lepší máma než ostatní." Nesrovnávejte se a nepovyšujte se!  Můžeme si stokrát myslet, že máme vychovanější děti, umíme lepší přesnídávku a že to máme prostě víc pod kontrolou než ostatní matky. Ale je největší podpásovka, vlastňák a střílení do vlastních řad říkat tohle nahlas. Jsme jeden tým, mamas! Já myslím nebo věřím, že všechny děláme, co můžeme. Každý má jinou startovací pozici, geny, podmínky, náturu...ale být máma je srdcovka, tady nejde o plnění plánu, tady jde o to, aby na konci dne byli všichni v plus minus stejném tvaru jako ráno. A mimo to, když soupeř (muži, stařešinové a mlaďoši) uvidí, že nejsme jednotní, rozloží nás!!! 

Je zajímavé, že každý tak nějak ví, jak by vychovával cizí děti. Nikdy nás nezajímalo, jak kamarádka vaří, jak plní manželské povinnosti nebo jak pěkné dělá excelovské tabulky. Ale u těch dětí jde o budoucnost, o budoucnost nás všech a tam se musí zasáhnout, když to neštimuje :-D

Věta číslo tři: "To pochopíš, až budeš taky máma!" - a k tomu dostatečně nadřazený výraz, protože "já jsem matka a kdo je víc". Být máme není víc! Snad nebudu kecat, ale ujelo mi to v životě asi třikrát a nafackovala bych si za to. Je sice pravda, že někdy si o to někteří trochu říkají, zvlášť když bezdětní mají tendenci radit dětným nebo jim organizovat život ("až já budu mít děti, nikdy je nenechám takhle nás ovládat, my jsme přece rodiče, my tomu tady šéfujeme" - jasně, si povíme!). Ale i tak! Někdy ta rada nemusí být úplně od věci, často stačí nezaujatý pohled zvenčí a přijde s nápadem, který může pomoct. A nikdo neříká, že ty rady musíte brát vážně, ne? 

Věta číslo čtyři:  "Ty se flákáš v práci, to já tu s dětmi dřu jak barevná." aneb být na mateřské dovolené versus být v práci. Vedete u vás doma občas souboj vás dospělých, kdo to má náročnější a těžší přes den - jestli vy s dětmi nebo muž v práci?  Nejdřív chci říct, že si ještě stále pamatuju, jak to v práci umí hučet, jaký to umí být mazec. A díky tomu, že děláme s Honzou ve stejném odvětví, tak vím přesně, co dělá, kolik to zabere času a jak to umí být vyčerpávající. Nikdy bych si to nevyměnila, jsem na mateřské s Osičkama šťastná. A nevím, jestli je to obecně mužská vlastnost, ale Honza i v největším masakru v práci přijde domů, dvě hodiny, než děti usnou, na sobě před nima nedá nic znát, a až pak jde pracovat. Tohle já neumím. Mě práce stresovala, pohlcovala, neuměla jsem se od toho oprostit a nemyslet na deadliny, na průsery a nekontrolovat email i v sobotu v noci. 

Porovnávat den strávený s dětmi s dnem stráveným v práci nejde. Je to jiné. A já nemám pocit, že s dětma dřu, že je to mazec, že padám na hubu. Ale náročné to je.

Co se ale vždycky snažím vysvětlit Honzovi, je jednak to, že s dětmi nemůžete vypnout, nesednete si na deset minut s kávou na balkon a nečumíte do blba (pokud teda nespí), je třeba být při smyslech a fungovat. Pak je tu ten stereotyp, který může být ubíjející. Mně to nevadí, my si to celkem zpestřujeme, ale obzvlášť s malými dětmi to není zrovna pouť a výlet do Disneylandu, je to nuda a pořád dokola těch pár činností. Takže pak máte pocit, že vy celý den jen kojíte a přebalujete, nebo na plíny myslíte, a muž má v práci divadlo - vám to tak připadá :-D A třetí věc, která může přihrát body pobytu v práci, jsou lidi. Kolektiv, kolegové, kamarádi. 

Věta číslo pět: "Šaty, rtěnka nebo lodičky? To není nic pro mě, pořád někde běhám s dětmi..." - Jak jako!!! Nebo jak říkala moje kolegyně: "Hovno s cibulí!" Oukej, lodičky nejsou na celodenní kalup s bejbynama ty nejvíc nejpraktičtější, to nepopírám. Ale já si třeba pořídila na podzim čtvery štekle a víte co? Teď pro ně hledám příležitosti - jasan jasan, jedu opačným směrem, ale už jsem vyrazila čtyřikrát, ani jednou neupadla, byla jsem vyšší než všichni a na jaře to rozjedu! Už pro ten pocit ženskosti (a kobylóznosti). Rtěnky jsou pro mě MUST. Můžete být vyblitá jak zelí a stačí trochu rtěnky a vypadáte hned jinak. Tmavší na zimu, čučavý do tepla a rudý na celej rok. Holky, no tak! Jsme už velký, tak si to užijeme! A šaty nechám na vás, já mám co říkat.

Co tím vším chci říct? Vy to víte, ale já to napíšu. Batohy, rudý lyžařský bundy, vlasy do culíku a #nomakeup... Máma musí být praktická svým přístupem k životu, ne vzhledem! Nezabere to skoro žádný čas, nestojí to moc peněz a udělá to velkou šou! Já osobně se nalíčená cítím, že bych mohla skály lámat a zlobivý sígry na pískovišti pohledem pálit :-D 

Věta číslo šest: "Budu to dělat úplně jinak než moje máma." Nebuďme blbé! Takhle skvělé, dokonalé a úžasné jsme díky našim mámám. Ano, porodila jsem svoje první dítě ve věku, kdy na moji mámu už házela drzé ksichty desetiletá Katuška, ale vím jistě, že moje máma odvedla skvělou práci. A kdybych měla podle ní dělat jednu jedinou věc ve výchově malých Osiček, tak to bude to, že s dětmi JSEM. Moje máma s námi byla, a to hodně, a myslím, že i ráda. Já jsem musela počkat do 30, abych věděla, že jsem ready, že mi nic neujelo. O to víc jsem pyšná na moji mámu. Možná ready nebyla (já ve dvaceti teda určitě ne), ale byla a je nejlepší. A já vidím, že ty důležitý věci dělám hodně jako ona. A ráda. Ano, žijeme v jiné době. Naši rodiče si myslí, že to máme hrozně snadné, my máme pocit, že byli nemoderní. Ve finále o nic nejde, stejně se tisíckrát přistihnete při výchovném koncertu, že opakujete tytéž věty, které jste jako děti nesnášely :-D

Věta číslo sedm: "Za nás tohle nebylo a taky jsme přežili a dospěli." Miluju tohle zpátečnictví a vzpomínkový optimismus. Jsme Husákovy děti, že jo? Nebylo skoro nic. Naši rodiče dělali, co mohli. A měli jsme krásné dětství. Všichni jsme lezli po stromech a mandlovalo se. Teď je 21.století. Máme obrovské možnosti. A nemáme je využívat? Budu tesat do kamene a bojkotovat dotykáče? Mám prát pampersky a vyvařovat je, abych dokázala, že jako máma taky řádně trpím? Doba se změnila, pokrok nezastavíš, vyber si z něj, co potřebuješ, a pokud máš pocit, že pro tebe a tvoje robě je nejlepší volba oběd ve skleničce, využij možnosti, že jich je na trhu několik desítek různých druhů! 

Tuhle větu hodně říkají anti-lesany, kterým barefoot, nošení v šátku, montessori, bio a další vylomeniny připadají jako ztráta času. Ano, všichni jsme nosili ty stejné bačkory a mnozí si to v roce odchodili v šíleném chodítku. Máme špatná záda? Asi ano. Dnes je na výběr. Někdo koupí ortopedky, někdo obalí nohu plátýnkem. 

Věta číslo osm: "Co mám děti, nikde jsem nebyla ani sama nebo s manželem, jsem s nimi pořád." - Takže dámy, přiznání na závěr. Miluju malé Osičky, o tom žádná! Ale žiju pro chvíle, kdy s nimi nejsem, kdy si musím koupit jízdenku, protože sebou nemám dítě do tří let. Kdy nehledám restauraci v sekci baby friendly, ale totálně nefriendly, spousta schodů, nulové dětské menu, kravál a stylařina. Potřebuju vědět, že v blízké nebo vzdálené budoucnosti si od nich chvíli odpočinu. Nestala jsem se mámou a neškrtla všechny svoje dosavadní role. Nejsem (ma)maniak! Pro maminkovské chvíle se při těchto nemaminkovských totálně nabíjím. O tom, že vyrazit si sama nebo s mužem, je podle mě zásadní, píšu celý článek. A osobně si myslím, že děti si do prasátka šetří, aby mohly rodičům zaplatit dovolenou bez dětí a konečně mít od nich chvíli klid! :-D

Tak co vy na to? Souhlasíte nebo nesouhlasíte? Máte nějakou svoji větu, u které se štětíte?