Máme za sebou další týden. Na blogu se trhaly rekordy a já jsem strašně ráda, že článek "Osm vět, které mámě nesluší" jste všechny vzaly s tou správnou nadsázkou, jak jsem doufala, a stal se z něj během pár dní jeden z nejčtenějších. Děkuji! 

Týden to byl poklidný, plný sněhu a pohody.

Je pár věcí, co opravdu nemám ráda a jednou z nich je čekání. A speciálně čekání na lékařské vyšetření, na které jsem objednaná, a po pár minutách je jasné, že nejen že nepůjdu do ordinace včas, ale nepůjdu tam ani během následující hodiny. To mi dokáže hodně hýbnout žlučí. Zvlášť když musím s pomocí okolí zorganizovat hlídání Honzíka, pak už to není jen plýtvání mým časem. Takže to byl můj začátek týdne a pak už to bylo jen dobré :-D 

Do školky vodí Barunku většinou Honza a vždycky mi říká, jak miluje Barunčino "dvakrát". Kdyř Barunka měla plačtivé školkové úvody, vytvořili si s Honzou rituál tří mávání. Jednou jí zamával hned přes dveře, pak přes okno a nakonec přes plot. Jak se Barunka uklidňovala, už se chtěla co nejdřív rozběhnout za hrou a kamarády. A jednou Honzovi svěřila, že čekání na třetí mávání je strašně dlouhé :-D Takže se mává "dvakrát". Roztomilé na tom je, že to Barunka každý den cestou do školky minimálně pětkrát připomene, aby se nezapomnělo :-D 

Mám ráda středy, kdy přijede moje mamka. A milují to i malé Osičky. Honzík se tulí, Barunku babička vyzvedává ze školky a odpoledne jsme šli na boby. Barunka dělala anděly, rozesmátá jak blázen, bobovala si sama i s bráškou na klíně a Honzík byl prostě spokojený. 

Na tréninku s trenérem jedu takové seniorské tempo. Pořád rovnáme moji kyčel a tak se povaluju na zádech a na břiše, chvíli se drbu overbalem na lýtku, pak zase prodýchávám jak lokomotiva. A protože už bych zase ráda dostala pořádně do těla a posilovala, rozhodla jsem se, že budu cvičit i doma. A že to zkusím i s Honzíkem po boku. Jéééé, ten se bavil. Nejdřív mě napodoboval. Pak mi bral overbal a trefoval se mi do obličeje. Pak si mi sedal na nohy a doufal, že je budu zvedat i s ním. Pak si nosil křupínky a krmil mě s nimi. Nakonec se vyprdelkoval na Barunčinu postýlku a nutil mě (ptáte se, jak dítě, které nemluví, může někoho nutit?), abych mu z knihovny podávala knížky a obracela stránky. A takhle to mám dělat dvakrát ač čtyřikrát denně? Byl to silný zážitek a stále z něj čerpám. Dám vědět, kdy to zopakuji!

Na blogu trval rekordy článek, na instagramu fotka malých Osiček. Poprosila jsem Barunku, jestli je s bráškou můžu cvaknout. Souhlasila. Mohla jsem jí vybrat věci. Zdálo se to až neuvěřitelně snadné. Obvykle si to musím zasloužit :-D Během chvilky jsem napráskala padesát fotek, kde se spolu objímají, pusinkují, kdy na sebe hledí s láskou, kdy se drží za ruce a kdy Baru hází svoje pózičky. Někdy se to prostě povede. Po cestě domů jsem chtěla ukázat, jak si toho vážím a lákala jsem Barunku na výbornou svačinu a pohádku dle jejího výběru. Baru to bylo málo: "Ty nás snad ani nepochválíš, jak jsme se krásně fotili, mami????" - já měla pocit, že to zaplácnu jídlem a animákem :-D Tak se Barunka chválila sama celý zbytek dne :-D 

Znáte to: "Woohoo, it´s Friday, oh wait I´m a mother!" Tak já nevím, ale víkend znamená, že jsme dva na dva a to se hnedle líp počítá :-D Na matiku já jsem prevít! A taky na kávičky mě užije. A protože mě v lednu opravdu okouzlil Vnitroblock a byla jsem nadšená z toho, jak jsou tam děti ve svém živlu, vydali jsme se v sobotu na kávu tam a přidali se i Veru s Lukáškem. Narváno tam bylo a přitom to nevadilo, obsluha mile nestíhala, děti běhaly jak tryskomyši, motaly se do závěsů a v závěsu za nimi pobíhal naprosto, ale totálně odvařený a nadšený Honzík. Módních kolekcí jsem si zase moc nevšímala, protože jsem buď klevetila u lahodného latté s Veru nebo se snažila chytit malé torpédo, ale mezi Nadoma a Naven a LoowFAT Kids malý průzkumník objevil Kutulu koutek a byl úplně mimo, tam by strávil den a jen nás děsil dřevenou labutí. 

Jak Barunka přičichla k bruslím, vykládá o sobě, že ona taky umí bruslit. A řekli jsme si, že jí ještě pár příležitostí dáme, škoda to nadšení nevidět znovu. Byla jsem překvapená, kolika ledovými plochami Praha disponuje. My potřebovali tu, která má i vlastní půjčovnu, a vybrali jsme Gutovku. Skvělá volba. Moc pěkná ledová plocha, na kterou se může jen v bruslích nebo s návleky, aby se led neničil. Měli na půjčení i pár branek, takže Honza nazul brusle, Baru se opřela do branky a korzovali. Přidali se k nim Veru a Luky a já s Honzíkem stála za mantinelem a vysvětlovala juniorovi, proč nemůže na led - plakal :-D Celý areál Gutovky je skvělý, spousta hřišť, skluzavek, lezecká stěna, minigolf, skatepark a další atrakce. A navíc prima restaurace, která na rodiče s dětmi myslí (nepřesolený domácí vývar, káva sebou, přebalovací pult, megaakvárium...). Sem se vrátíme buď ještě na brusle nebo na jaře. 

A já si cestou domů odskočila ke strojům. Ano, šla jsem cvičit a v neděli (není to trestné????), ale stroje jsou v mém případě bosu, overbal, velký míč, činečky a váha vlastního těla (a to je víc než kdejaké závaží). Musím se snažit k pravidelnému tréninku přidat i trénink ve své režii a i když to po dobrém obědě nebylo to pravé ořechové, jsem ráda, že jsem šla. 

Po sněhu, mrazu, ledovce a šílené inverzi byla neděle úplně jarní. Sice sníh taje a mění se v bláto, ale to sluníčko a teplíčko nebyly vůbec k zahození. Jak bylo u vás? Chystáte se na hory? My se nemůžeme dočkat!!!