Neustále si říkám, že bych měla víc číst a pak jsem se přistihla, že si během poobědové siesty zas a znova sedám k notebooku a když nepíšu, tak aspoň bloumám online a knížku neotevřu. Bojím se totiž, že bych se začetla a něco mi uteklo. Blbá no. Takže knihu otvírám hlavně v metru, když někam jedu bez dětí. A to se pak začtu tak, až mi začne bzučet v uších: "Bzzz...bzzzz...!" Pak se ozve: "Prosím toho, kdo se opírá o tlačítko na Otvírání dveří, ať tak přestane dělat."....Blbec, říkám si :-D "Bzzz...bzzz...! Ano, ten blbec jsem já a bzučím deset minut v kuse, jak jsem pohlcená ve světě pražského Erotikonu. 

Patrika Hartla jsem až do podzimu neznala. Divné! Evidentně ho znal každý. Na podzim vydal svou již třetí knihu. A je to ředitel mého oblíbeného divadla Studio Dva. Muž s nezaměnitelným smíchem - doporučuju najít si v archivu jeho návštěvy u Krause, potrénujete bránici. Dozvěděla jsem se o něm od kamarádky Káji, která mi jej nakonec i dala k narozeninám. Četla jsem jak za starých časů, četla a četla. Já nevím, proč jsem měla pocit, že knížka s názvem Malý pražský erotikon bude nějaká sexuologická příručka, průvodce bordely a vykřičenými domy nebo mapování sexuální aktivnosti v hlavním městě. A přitom je to skvěle čtivě psaná knížka o dvou rodinách, taková rodinná sága, kde je každý s každým, všichni mají tajemství, o někom sní a s jinými spí. IOn chce sexu hodně, ona málo a nebo se to jen zdá, protože nechce sex s ním? Prožíváte s hlavními hrdiny jejich vzestupy a pády, fandíte jim a proklínáte je. A já si pořád říkala: "Néééé, je to fikce, takhle to přece v reálu není! Nemůže být." Tím, že hlavní hrdinové podvádí na místech, která znám, je to takové reálné no. Prožijeme s nimi třicet let, poznáte jejich kostlivce, to mám ráda. #nejvícjsemsesmalanaposlednistrance #pockejsi

Erotikon je druhá knížka Patrika Hartla. Pak jsem přešla na jeho novinku Okamžiky štěstí. Knížka je zajímavá tím, že je o sourozencích Veronice a Jáchymovi. A psána z pohledu obou. Je jen na vás, jestli začnete číst Veroničinu verzi nebo obrátíte a slovo dáte jako prvnímu Jáchymovi. Já začala Veronikou a vím, že většina lidí v mém okolí také. Je to nefér vůči jejímu bráchovi, protože ten pak jen doplňuje do jejich života střípky a pro mě nebyl tak zajímavý. Zároveň mi ale ve své verzi řekl o Veronice věci, které ona zatajila a tím mě naštvala :-D A štvala mě dost :-D Sourozence poznáváte ve chvíli, kdy si myslí, že prožívají nejtěžší chvíli svého života. Autor jim ale ukáže, že život je teprve na začátku a bolet to ještě párkrát bude a to sakra hodně. Život po nich chce, aby během sekundy dospěli a oni se o to pokouší, ale zároveň si ještě párkrát mladistvě zablbnou a má to vždycky svoje následky. Ten okamžik štěstí nikdy netrvá dost dlouho, ale znáte to, život je pes :-D Taky je tam spousta dojemných momentů, kdy plačka Katy ronila slzy jak hrachy, a občas se i dost pobavíte. #prostezivot

Abych to zkompletovala, přečetla jsem i Hartlovu prvotinu Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Ta mi nejvíc připomínala Viewegha. Možná tím, že téma je malinko podobné Vybíjené (třídní sraz po letech). Oba se čtou hrozně dobře, Viewegh je vtipnější, že se smějete i nahlas, Hartl takový lidský, umí velmi dobře vykreslit postavy, postavit příběh, popsat situaci tak dokonale, že cítíte vůni ranní kávy i ranního dechu a cítíte písek mezi prsty a přitom neplýtvá slovy. Tihle čtyři kamarádi mě bavili asi nejméně. Možná to bylo tím, že nemám ráda, když někdo životem jen tak pluje a čeká, že bude šťastnej, že nemám ráda, když se někdo jen lituje, když dělá ramena a ubližuje...možná budu mluvit jinak, až budu krizí čtyřicátníků víc obklopená, že si třeba taky uvědomím, že jsem život nežila, ale krájela (já tu hlášku prostě miluju :-D). Holt se Patrik teprve rozehříval :-D

Suma sumárum, ano zcela určitě si něco od Patrika Hartla přečtěte. A já doporučuju Erotikon. Autor má jasný a rozpoznatelný rukopis a je to oddechovka, ale vůbec ne povrchní.

Dlouho jsem na sociálních sítích vídala knížku Bez jablka mojí oblíbené Michelle Losekoot a jejího kamaráda Miloše Říhy (se kterým nespí!). Mám pro Michelle slabost. Absolvovala jsem u ní jeden blogerský seminář, je opravdu vtipná, má hrozně dobré oko na život - popíše běžnou situaci ve vztahu tak, že jen kývnete hlavou "jojo, takhle to přesně je". 

Já nejsem úplně zastáncem stereotypů ohledně vztahu mužů a žen a jejich rolí. Když teď sleduju Sex ve městě, cítím se trapně za hlavní hrdinky a je mi vlastně líto, jak pořád něco řeší a nemají pohodu. Je to tím, že už jsem za touto fází? Dost možná. Každopádně pohled na vztahové peripetie, konflikty, na vztahové fáze a dělení rolí Michelle a pro porovnání pohled její kamaráda muže je zajímavý, dost často velmi vtipný, ironický, trefný, někdy trochu klišózní, někdy stereotypní až hanba a někdy si říkám, že tohle snad nééé, že jsme přece dospělý a ne takový paka :-D Jsou to glosy a nemusí se to číst pokupě, nalijte si víno a třeba si to čtěte na dámské jízdě nebo pro pobavení s mužem. Je to prima.

No a Radka Třeštíková a její Bábovky, tedy její již třetí román, který trhal loni rekordy, měl masivní marketingovou kampaň, na který jsem četla snad jen pochvalné recenze a četl je skoro každý. A chystá se prý filmové zpracování. Je to moje první knížka od této autorky. A trvalo mi, než jsem si je pustila k tělu bábovky jedny. Nuže ale dočteno, za tři dny bylo hotovo. Zajímavý nápad. 12 žen, jejichž osudy se prolínají, ovlivňují. Mám takové knihy a filmy ráda, když je každý s každým, ale ne najednou a v jedné posteli. Ani jedna z hrdinek není šťastná, spokojená, vyrovnaná, s ani jednou si to nechcete vyměnit, u každé doufáte, že si to nepodělá ještě víc. A já, stará naiva a romantička, na tohle nejsem. Já chci buď happy endy nebo krvavé a úchylné vraždy. Ač vždy jen na pár stránkách, které má každá žena k dispozici pro svůj příběh, dokáže nám toho o ní Radka docela dost říct (bohužel nám to musí fakt říct natvrdo "dítě je nešťastné a bojuje o pozornost!", protože nemá čas a prostor to dlouze vysvětlovat a příběh stavět). Ale já mám radši ještě větší hloubku. Chci hrdiny víc poznat. A když vám dojde, jak moc se příběhy prolínají, jste vlastně pořád v napětí, abyste něco nepřehlédli, abyste věděli, kde už se objevila Linda a proč má tohle mimino vlastně ty hustý černý vlasy? Kromě happy endu tam asi nic nechybí, ale já jsem to už nějak chtěla mít za sebou, čtení jsem sice propadla, ale nebylo to ono. Někdy jsem měla pocit, že je to nedotažené, někdy že je to přitažené za vlasy.

Tři čeští (vlastně čtyři) autoři, kteří mají každý svůj styl, kteří vás chytnou, kteří se věnují tomu, co my všichni. Životu. Vztahům. Muži a ženy a jak to tu tak spolu vedeme.

Patrik Hartl má mně nejbližší styl psaní, píše lehce, umí vtáhnout do děje a nepoužívá k tomu krkolomně dlouhé věty. Je tam lehkost, je tam znát, že autor je pohodář. Sice nenechá všechny hrdiny dožít až do konce, ale hezky to vždy uzavře.

Michelle Losekoot a Miloš Říha a jejich fejetony a články mě baví, ta ironie, ty postřehy, ale taky spousta klišé a stereotypů, které neuznávám.

A Radka Třeštíková. Jsem ráda, že jsem Bábovkám dala šanci, ale jsou pro mě takové jako ona sama, jak na mě ona působí skrze svůj mediální obraz. Trochu naštvané, málo rozesmáté, bez lehkosti a nadhledu.

Četli jste některou z knih? Jaký na ně máte vy názor? Nejsem literární kritik, to jste asi pochopili :-D