Nebojte, pořád jsou Osičky čtyři. Pokud tedy vím a když jsem nás naposledy počítala, tak to tak bylo. Ale my jsme se v týdnu různě odlučovali a zase spojovali a nemělo to chybu, ať nás byl jakýkoli počet. Nebojím se přiznat, že mi bylo skvěle jen s Honzou nebo že mi nechyběl Jeník, když jsem měla den jen s Barborkou. Ale když jsme pak trávili neděli zase celá rodina po kupě, bylo to tak nějak to pravé ořechové. 

Jednou z pravidelných aktivit, které s mamkou provozujeme během společných střed je synchronizaci diářů i kávy. Abychom věděli, kdy kdo co podniká, kdy budeme společně a tak. A mamka jednou navrhla, že si na velikonoční prázdniny vezmou Barunku. Oukej, to bude fajn. Jenže pak jsem to promýšlela a napadla mě myšlenka. Sem tam se mi to stane! "Mami, nevzali byste si Honzíka? Já bych si chtěla udělat #densbaru. Co je Honzík na světě, delší holčičí čas jsme neměly." Mamka se bála, aby nebyl Jeník bez sestřičky nesvůj (nemohla být dál od pravdy, byl velmi svůj :-D), ale šli do toho.

Těšila jsem se jak malá. A cítila jsem, jak moc to potřebuji. Držet tu naši kudrnatou holku za ruku a nemuset druhou rukou tlačit kočár. Nemuset jí říkat, že něco nemá dělat, protože to mimi-pán bude chtít dělat taky, ale on na to ještě nemá kapacitu. Povídat si s ní u oběda a nemuset lovit Honzíka v kuchyni nebo při pádu ze schodů. Jsem jako double-matka celkem pohotová, ale neustále ve střehu. A to jsem teď být nemusela.

Jely jsme MHD, kde Baru seděla klidně po mém boku a konverzovaly jsme nebo se ke mně tulila. Hned ráno jsme daly v kině Šmouly. Není to pro mě top animák, trochu mi to připomínalo Trolly a byly chvíle, kdy Baru mhouřila oči a bála se (jako Gargamel měl až vyhrocené momenty). Ale bylo to hezké. 

Pak jsme daly pizzu v Pizza Nuova a těšily se do Hamleys. Ano, být tu jen s Barunkou, znamená riziko, že bude chtít koupit všechno včetně plyšového krtka i vchodu a animátora, ale to umím uhrát na remízu. Projely jsme se na kolotoči, vyzkoušely zrcadlový labyrint, sjely jsme spolu skluzavku (moje oblíbená část - Baru si sedne na kraj roury, já se tam musím naskládat za ní a popostrčit ji dovnitř, leč nenechat ujet, takže ve finále mám nohy natažené a dcerušku svírám mezi kotníky - vyzkoušejte, vůbec to není nepohodlné :-D) a Baru si zahrála na míčkového bagristu.

Na závěr této části programu mi naše malá slečna vyčetla, že jsem zlá máma, co jí nekoupí "ani" plyšáka. Tyhle chvíle si vždycky hrozně užívám, ten vděk a oči, které jen tiše říkají "děkuju mami" :-D Nejdřív jsem jí vyjmenovala všechny plyšáky, které za poslední týdny dostala. Když ji to nepřesvědčilo o tom, jak skvělá vlastně jsem, upozornila jsem ji, že i atrakce se platí a byly v ceně plyšového medvěda v životní velikosti :-D #matkaroku #policejnivyjednavachadr

Kávička musela být, Baru srkala čajík, pojídala dort a pomalu na ni padala únava. Vzpomněla jsem si na pořekadlo, kterým se teď na sociálních sítích ohání všechny shopaholičky "aby nás beránek nepokakal" a zeptala se Barči, jestli by nechtěla cestou domů mrknout do Hračkotéky. Chtěla! No neke.

Vybraly jsme knížku a speciální omálovánko-nálepkovou hru od Djeco ("propisot"), kterou Barunka kdysi okukovala u kamaráda Oliverka.

Knížka A pak se to stalo! mě zaujala hned první kapitolou O nečesaných vláskách - ano, trochu s česáním bojujeme :-D Je to deset pohádek o maličkostech, z kterých si děti nic nedělají a dospělí z nich šílí (nemyté uši, nevysmrkaný nos, neuklizené hračky, žalování a další). Myslím, že každý najde tu svoji :-D

Zde stojí za povšimutí, že vedle naší jemné slečny se na skle tkví mimo jiné nápis Kokot. #rozmohlsenamtutakovynesvar #rikajitovsichni

Barunka neustále vzpomínala brášku, dokonce při usínání pofňukávala, že jí chybí. Částečně to hrála a částečně to bylo fakt upřímné. To se přiznám, to jsem nečekala. Mají se rádi, těší se na sebe, ale čekala jsem, že Baru bude ráda, že na chvíli brašula odfičel... Dojímalo mě to.

A z Pardubic chodily zprávy, že Honzík začíná mluvit dvojslabičně, je strašně hodný a dělá legraci, jezdí po kuchyni na motorce a po nočním mléku dochrupává u babičky v posteli :-D 

V pátek se k nám holkám připojil Honza a užívali jsme si našeho jedináčka spolu. Dopřáli jsme si brunch v Café Záhorský, kde jsem měla prvně v životě vejce Benedict. A s takovou pohodou v oku jsme sledovali rodiče menších dětí, jak kmitají po kavárně a nahání je :-D

Návštívili jsme výstavu Brick Republic Lega v pražských Letňanech (vřele doporučuju, jsou tam dechberoucí a impozantní stavby z tisíce a tisíce kostiček a můžete hrát i hru, kdy po celé výstavě hledáte odpovědi na otázky, sbíráte razítka a nakonec se stanete občanem Brick Republic :-D).

Proběhl nákup knížek u Dobrovského (Odkud přicházejí děti pro Barunku a Kudy vede cesta a Auta a náklaďáky pro Honzíka).

A následovalo Barunčino stříhání ve Funny Sassy. Tam Barunka slíbila, že si bude česat vlásky a nebude odmlouvat :-D

Bylo osvěžující řešit chvíli jen jedno dítě, kterým sice mlátí puberta a má hlášky typu "ty fakt řešíš každou blbost, mami", ale neutíká, nekňučí a jí samo, protože samo jíst umí. 

Výjimečný byl tento týden ale i díky dvěma večerům "zadáno pro rodiče" - byli jsme na Show Jana Krause a na večeři v Café Buddha - oba zážitky byly nezapomenutelné.

Jan Kraus je prostě Jan Kraus a já děkuji dvěma dámám, které na IG prohlásily, že by mě klidně čekaly v roli hosta na červeném gauči :-D Přísahám, že bych se snažila být dobrým hostem (ne jako někteří ...).

A v Café Buddha jsme dostávali takové gastro-bomby, že to nejde popsat, to se musí ochutnat... Mušle, sushi, rolky. Já na "Asii" nejsem, ale tady bych chtěla bydlet :-D