Vy, kdo jste pravidelní čtenáři mamablogů, většinou máte svoje oblíbené stránky a v té mase se orientujete. Někdo hledá nápady na tvoření a hraní s dětmi, někdo chce ujistit, že mateřská umí být hukot a nemusí to hned každého bavit, někdo chce naopak ukázat, že to jde s úsměvem. Někdo chce vařit, někdo na výlety, někdo ... no doplňte si sami.

Jsou témata, která se na mamablozích i lifestylových blozích vyskytují a rovnou vám říkám, tady se nedočkáte. Jestli tu třeba přešlapujete, že Katy konečně prozradí recept na svého fenomenálního tuňáka s rýží nebo si postěžuje, jak vyhořelá matka je, tak čekáte marně. 

Tuňák s rýží z vymazleného receptu, který se tradoval a předával, sklouzl ve smíchání lehce převařené rýže s konzervou tuňáka, přidání pár suchých rajčat a zasypání parmezánem. Slyším trochu zklamané povzdechnutí? Sami jste to chtěli :-D

No nic, teď k té vyhořelosti. Vy, kteří tu jste od začátku, tak to posoudíte asi nejlépe... Ale vyhořelá nejsem, na mateřské jsem happy jak dva grepy a někdy mám sama pocit, že jsem na nějakých narkotikách. Víno není droga, to si řekněme na rovinu, u nás na vesnici je třeba vinotéka hned vedle lékárny! Náhoda? Nemyslím si!

Potkala se u mě kombinace radostné a dětsky bezstarostné povahy, kdy jsem radši pozitivní než negativní, a věk - jsem prostě sama se sebou za ty roky jakž takž smířená a vyrovnaná a taky dost stará na to, abych si neuměla život užívat. Vím, že se mám dobře a proč si to kazit.

Pak je tu taky můj muž, parťák a skvělý táta. A jsou tu taky naše děti. Docela se povedly. A nemají tendenci nás týrat (pozn.: jen jsem to dopsala, rozhodl se Jeník začít s brutální uspávací šikanou :-D). Takže si to užíváme. A máme štěstí na lidi kolem. Rodina, kamarádi. Suma sumárum, nejsem osamělá, ze společnosti vyoutovaná. Není tedy o čem psát.

Když si mám vybrat mezi popisem dne plného katastrof, kdy jen trnu, zda dotyčný dožil večera, a popisu veselých zážitků a vtipných story, volím rozhodně B. A snažím se tak psát taky. Mám ráda pozitivní lidi, pozitivní články a když mi není hej, tak to řeknu doma a nechodím s tím moc ven. Na moje nálady není nikdo zvědavej... Jakže to vypadá, když je Katy za bubáka?  Vypadám jako nasranec, mám staženou pusu, metám očima blesky a kdo na mě promluví, dostane slovního facáka... V těchto chvílích je psaní článků ta poslední aktivita, nemám psaní jako terapii, poplivala bych si klávesnici :-D

Já vím, že jsou strašně oblíbené články typu "10 vět, které neříkat matce po porodu", "15 rad, o které nestojí žádná těhotná" apod. Ale já mám v této oblasti reálnou mezeru. Já prostě nemám z čeho brát. Mně nikdo nikdy žádnou nevyžádanou a rozhodně ne dobře myšlenou radu nedal, nikdo mi nikdy do těhotenství nekafral a po porodu na mě byli všichni hodní. Mám se cítit ochuzená? Nemyslím si. Nebo takhle, já si matně vybavuju, že někdo sem tam něco poznamenal, ale já mám filtr. Buď to úplně vyignoruju a nebo se zatvářím tak, že to každého do příště přejde - je to podobný výraz jako "nasranec" zmíněný výše :-D

O matkách na mateřské se traduje spousta stereotypů. Krníme, šišláme, pijeme, lesanovatíme... Takže! Ne, nejsme šmudly. Neměkne nám mozek. Podle mě to v sobě buď ženská má a nebo nemá. Ze šmrncovní baby se porodem stane umouněnec jen velmi těžko. Z inteligentní bezdětné se stane vypatlaná máma jen velmi zřídka. To šišlání a "my kakáme" je ošemetná věc, nebudu rozebírat, ale já jsem třeba prototyp matky, která se do růstu zubů ve svém věku moc nepouští a moje stolice taky většinou nebývá téma při večeři s kamarádkami. 

Naše děti miluju a snažím se je nějak vést životem. Nejsem trpělivá, netrpím potřebou nutit jim svoji pozornost a přítomnost non stop, ve spoustě věcech jim ustupuji a v některých trvám na svém. Nejsem montessori, nejsem lesana, nejsem matka roku, dělám chyby a každý večer si říkám, že budu méně křičet a více vysvětlovat. Ale vím jistě, že objímám, hladím a pusinkuju dostatečně a každý den minimálně jednou sdělím oběma Osičkám, že jsou nejmilovanější na světě. Když píšu, jak to my máme, nečekám potvrzení správnosti našich rozhodnutí ve výchově. Nehledám si alibi. Všechna rodičovská rozhodnutí děláme s Honzou, občas hledáme radu v našem okolí, občas na Googlu. A jsem vždycky ráda, když mi napíšete, jak to dané období nebo situaci prožíváte vy a vaše děti. Stejně jako to máte jinak vy, mají to jinak i moje kamarádky a na vzájemné náklonnosti to nic nemění. A odlišný pohled na věc může být kolikrát velmi osvěžující! Peace! 

Mnohokrát se mi stalo, že z bezdětných úst tak nějak spontánně a se znatelnou úlevou v hlase vyšlo po mém popisu mateřské něco ve smyslu: "Tý jo, to vůbec nezní tak strašně, jak často slýchám, naopak..." Holky! Není to strašný! Je to dost o tom, jaké si to uděláme! A my si to děláme jaký? Hezký!

Takže jsem zcela netakticky začala tím, o čem se tu nedočtete, co mým tématem nikdy nebude ... 

O čem si tu ale určitě přečtete? 

O mých snech a plánech, kterých mám desítky.  Jedním z nich je, že chci napsat knížku. Prostě chci. Nebo mít vlastní sloupek v časopise. A i když to třeba bude Mladý rybář nebo Magazín pro Kutnohorsko a okolí, já ho mít budu! A vy všechny ho budete číst. Povinně, dámy!

Chci do New Yorku. Mám prostě pocit, že tohle město by mě mělo poznat. A chci cestovat dál a výš, s Honzou, s dětmi. Sama ne, sama určitě ne. Já jsem sdíleč. 

Chci se zbavit vrásek pod očima a celulitidy. S tím jde ruku v ruce i to, že se budu neustále snažit hubnout, posilovat, štíhlit a určitě to nebude finálně vyhraný boj. A budu o tom psát :-D 

Chci najít po mateřské kreativní a flexibilní práci. Psát, fotit, vymýšlet, komunikovat, být u všeho mezi prvními a stejně tak být první před školou a školkou a nenechávat děti čekat. Utopie? Věřím ve splnění snů, když umíte snít! 

Chci sbírat zážitky, prožitky, bavit se a nebrat se vážně... Takže tím to všechno obalím :-D

Na jedné z posledních akcí pro blogerky, pro mama blogerky, jsem si dost se zalíbením tu naši blogerskou partičku prohlížela a musím říct, že je mi v ní dobře. A jsem ráda, že mohu být součástí. A to jsme každá jiná. Ale totálně. A i tak si rozumíme, řekla bych že hodně. Respekt, úcta, obrovská inspirace, společný smysl pro humor, pro módu... s každou jinak, ale vždy si máme co říct. A každá má co říct vám. Nemusíme spolu souhlasit, každou trápí něco jiného a každá si blog založila z jiného důvodu, a proto je to tak fajn. Vyslechneme se, povíme si o dětech, o blogu, o životě, o mužích... 

A teď se každá po svém vypořádáváme se soutěží Mamablog roku, kterou organizuje Míša z blogu Babybistro. Chtěla bych se hezky umístit? Ano, udělalo by mi to obrovskou radost. Budu psát jinak, pokud se do nějaké té TOP nedostanu? Pochybuju. Přesto si myslím, že soutěž má smysl. Dává šanci méně známým blogům ukázat se. Trochu nás blogerky motivuje a hecuje, trochu nás i znervózňuje, některé i rozčiluje a tak to má být. 

Já vám děkuji, že jste se nenechali otrávit tím, že jsem tu občas hlasování a soutěž zmínila. A pokud jste poslali hlasy nebo to do čtvrtka (ano, ještě v průběhu celé dne dětí můžete hlasy posílat) máte v plánu, děkuji dvojnásob. Najdete mě pod M :-D Vím minimálně o jedné z vás, která pro mě hlasovala a vyhrála cenu, a já moc gratuluju a děkuju, Ivanko!

Ale pokud jste tady noví a právě jste zjistili, že to tu není pro vás, tak mrkněte na seznam mama blogů nominovaných na Mamablog roku. Je jich tam několik desítek a některé opravdu stojí za to. Já se přiznám, že čtu těch pár svých a po nových moc nepátrám. Možná mi nějaké pecky unikají... Hoďte mi do komentářů ty vaše top, třeba o něčem nevím! 

_______________________________________________________________________________