Páreček vyrazil do Vídně, můžeme tedy směle použít spojení "vídeňský páreček" :-D 

Víkend ve Vídni jsem od mého drahého muže dostala k výročí a těšila jsem se moc. Nebyla to naše vídeňská premiéra, ale poprvé jsme tu byli na dva dny, pro ty méně bystré na jednu noc. A protože rodinu máme v Břeclavi, děti jsme tu nechali a po cestě zpět je zase nabrali. 

Břeclav sobota 5.00 ... slabounce zvoní budík a já skáču nezvykle hbitě z pelechu. Nejen hbitě, ale i tiše. Vedle se ze svých duchen hrabe Honza. Snažíme se být jako myšky, což při mé mrštnosti jde těžko. Ale v postýlce spokojeně oddychuje spící mimi-pán a my bychom ho neradi prarodičům "naladili" na celý den tím, že ho vzbudíme v nekřesťanskou hodinu. Moje specialita je, že mi spadne mobil nebo zakopnu a posunu při pádu dětskou postýlku. To se nestalo, uf. 

Nachystáme se s Honzou a tatínek nás odveze na vlak. Přišlo nám nepraktické brát auto, platit dálniční známku a řešit parking, když nákupy v plánu nejsou (u nás děláme plány společně a bylo mi řečeno, že manželství je o kompromisech, takže já PRÝ do Primarku nechci!) a auto by bylo jen na cestu do Vídně a zpět. Stejně vždy rádi město poznáváme pěšky a delší trasy si někdy zkrátíme MHD. 

Ve vlaku stahujeme průvodce Vídní do naší oblíbené appky In your pocket, zjišťujeme si podrobnosti o vídeňském MHD, děláme důkladnou analýzu počasí na následující dny a hodiny, já hledám, kde dáme první kávu a Honzu zajímá, jaké je vstupné do muzeí. Nějaká únava nemá šanci, čeká nás spousta hodin jen ve dvou. Zjišťujeme, že předpověď "do Vídně přijde zima a dvoudenní chcavec" se změnila na "babí léto ve Vídni". Nezmokne mi klobouk, yes!

Na hotel hodíme kufr a teplé bundy a rovnou zamíříme pěšky do centra. Na Stephanplatzu skoro ani noha, ony totiž všechny turistické nohy ještě spí, je 9 ráno :-D A my míříme na chlebíček do Trzesniewski, který je právem vyhlášený. Tam je taky poloprázdno, až si říkám, kde tu "vyhlášenost" vzali. No, odpoledne se tam jedí chlebíčky na stojáka i na ulici, hlava na hlavě. Prostě se to ranní vstávání začíná rentovat :-D Ale nebojte, to bylo naposledy, kdy nebyly fronty!

A pak už je čas na kulturu, chceme zkusit galerii Albertina, ale ta otvírá později, a nám se nechce čekat. Jako ano, být ve Vídni na necelé dva dny znamená, že prostě odmítáte čekat, lelkovat, někde se povalovat, na podobné zahálky není prostor. 

Zjišťujeme, že stojíme před branami Hofburgu (dle Wiki: hrad, resp. palácový komplex v centru Vídně, do roku 1918 rezidence habsbursko-lotrinských panovníků), kde kromě jiného je i muzeum Sisi. Tam chceme. A dobře děláme. 

Sisi jsem měla trochu idealizovanou, pro mě druhá Diana. Krásná, ne úplně šťastná císařovna, která se nedočkala happy endu. Ve skutečnosti to byla lehince na sebe zaměřená, malinko hysterická holka, která si ráda česala vlasy, jezdila divoce na koni a úplně se teda po boku manžílka na císařování nepodílela. Poddaní ji moc neznali a o tu svatozář a idealizaci se jí média postarala až po smrti. 

V muzeu je celé přízemí věnováno ... počkej si ... nádobí. To se skoro jdete mrknout před vchod, jestli nejste na akci šmejdů a nečeká se, že si jeden ten zlatý tác koupíte. Prostě všude porcelán, hrnce, svícny, servisy. Hodně servisů. Možná kdyby jeden dva nechali na příště, udržela bych lépe pozornost :-D Pobavilo mě, jak zásadní bylo téma "z čeho bude císařská rodina jíst" - tam bylo skoro revoluční, když se začalo jíst jen a pouze z porculánu :-D

Ale další patra už byla věnována Sisi. Dostali jsme průvodce po telefonu, procházeli si jednotlivá stanoviště a vždy si nechali do ouška pošeptat něco o císařovně. Musím říct, že tenhle systém je super. Žádná organizovaná prohlídka nebo nudný a nervozní průvodce. A těch informací bylo hodně a byly opravdu zajímavé. 

Oběd byl jasný, chtěli jsme Schnitzel. Hodně populární je Figlmüller, Honza našel méně profláknutou restauraci Bettelstudent a pochutnali jsme si moc. Já měla řízek, Honza guláš, restaurace byla plná a hodně lidí bylo místních, to je vždycky dobré znamení. 

Ne vždy je ale vyhlášenost a tradice zárukou, že si pochutnáte. To v našem případě platí o Café Hawelka. Bylo dost plno, ale oni prostě nechají každého vejít dovnitř a až tam to zjistit. Takže se tam mezi stolky motá spousta lidí v bundách, s batohy a chutí na kávu. Já byla načuřená, protože mi Honza chvíli předtím udělal přednášku o utrácení,  a ještě jsme dostali stoleček pod barem, kde byla tma. Asi je vám všem jasné, proč ke kávě potřebuji světlo, že? #protozefotkanainstagram

Číšník se tvářil, že je minimálně Havelka, ale kmital, to zas jo. Na naši otázko-prosbu "Can we please get a menu?" nám odvětil "I am the menu, try me." Tak super, to je přístup panečku... Na flat white předstíral hluchotu, chytil se na capuccino. Prý tu mají mít skvělý Sacher, tak jeden prosím. Kafe nám přistálo na stole za deset vteřin a podle toho i vypadalo. Vlastně nebylo co fotit. A dort byl suchý jak troud. Tak to se nepovedlo. Asi příště nebudu experimentovat a ve Vídni pojedu linii vídeňské kávy :-D

Odpoledne jsme se rozhodli strávit v Schonnbrunu a využili poprvé MHD, koupili jsme si jízdenku na 24 hodin - tuším, že se vyplatí po 4 jízdách. 

A v Schonnbrunnu, neboli letním sídle rakouských císařů, bylo krásně. Bludiště známe z minula, ZOO si necháme na výlet s malými Osičkami, takže jsme si prošli zahrady a vyšli až nahoru ke Gloriette. Ten výhled za to stál. Nádherné místo! 

Po cestě zpět na hotel jsme měli v plánu konečně dobrou kávu v kavárně Balthasar. Zavřeli minutu před naším příchodem a mně bylo do breku, to se přiznám. Cestuju za poznáním a za jídlem a dobrotami, je to tak.

Ale co, jsem velká holka, tak jsem se nacpala Snickerskou a udělali jsme si rezerve v další vyhlášené restauraci (Pozn. Mama LIVE: vyhlášená neznamená drahá, snobská, luxusní, ale třeba doporučená redaktory appky In your pocket nebo mající skvělé hodnocení na Foursquare) Mozart´s. Dostali jsme boxík pro dva, kde nebylo moc světla, ale hamburger byl skvostný a pivo taky. 

Hotel jsme měli krásně dostupný, hned u Pratru a nádraží, vybrali jsme ho dobře. S námi tam byly ovšem ubytovány i rodiny s dětmi. Jedno miminko se v noci budilo a dost plakalo. To miminka dělají. Ale dvouletý smraďoch z druhé rodiny se od šesti ráno dobýval ze dveří pokoje zřejmě jediným pro něj logickým způsobem - snažil se dveře vykopnout a vyděsit ten kus dřeva jekotem. Dveře nepodlehly, já to nakonec zaspala a Honza z toho byl trochu mrzutý :-D

Po snídani jsme nejdřív dali menší okružní jízdu tramvají číslo dva, omrkli Parlament a nakonec se vydali k zámku Belveder. Barokní palácový komplex  a další krásné místo, rybníčky, zahrady, upravené trávníky, na které nesmíte vkročit :-D

Pokochali jsme se a jeli obědvat. Spousta restaurací měla frontu až ven, asi ještě neslyšeli o tom, co se z Katy stává s prvním pocitem hladu. Honza to párkrát zažil, takže jen zahlásím, že bych něco zobla, chytá paniku :-D 

Lovila jsem na Foursquare jak šílená a najednou se "near me" objevilo Vapiano. Ne, to není typická rakouská restaurace, tady prostě na nějaké knedlíky a řízky nenarazíte, ale tuhle zajímavou restauraci jsem už dlouho chtěla poznat. Tak proč ne ve Vídni? Poprvé jsem ji zaznamenala u Alenky ze Školy stylu a u Ejvi, které tam vždy při svých výletech do Drážďan obědvají. Chválila to i moje ségra s mužem a já si říkala, že když už je Vapiano i v Praze, tak snad kurňa už...no tak ve Vídni :-D

Proč to tak komentuju, co je to za koncept? Objednáte si u pultu u italského sympaťáka a pak sledujete, jak vám během pár minut vykouzlí na talíři čerstvé risotto nebo těstoviny. Dali jsme si tomatovou polévku, já risotto s krevetami a Honza s houbami, snědli si to na zahrádce, protože bylo krásně, a děsně jsme si pošmákli!

Kávičku v boží kavárně jsme nakonec taky ještě zvládli, to jsme se prošli kousínek od centra do Jonas Reindl. A ještě než jsme si došli pro kufr na hotel a vydali se na Moravu, zašli jsme do Pratru. Prostě Matějská no :-D Black mamba na mě udělala dojem a ta blbka, co se nechala přišpendlit na sedačku, roztočit všemi směry a celé to nahrávala na Instastories, tak ta taky :-D

Ve čtyři odpoledne nám jel vlak směr Břeclav. Na sedačkách jsme dali hlavy dohromady a ... usnuli :-D Dětem jsme nechyběli, absolutně ne. Honzík usínal dědovi v náručí, Barunka pomáhala babiččce vařit a v lese jim skřítek Jáchym nechal poklad. 

Vídeň je krásná a dá se tu toho spousta vidět, zažít, dobře se najíst a odpočinout si. Je možná malinko nudná, taková čistá, domy jsou bílé a lidé upravení, ale my taky nejsme zrovna jižansky rozevlátí, takže jsme se tu cítili dobře. A hlavně #videnbezdeti !

PS: Moc všem děkuji za tipy, kde to ve Vídni stojí za to!!!! ♥