Mama-live
RANDE V BRNĚ

S nudou v Brně nemělo naše randetko nic společného. Naopak! 

Mám naše chvíle ráda a žiju z nich dlouho předem a dlouho potom. Však když se mě někdo zeptá, co si přeju k narozeninám, odpovídám "zážitky a cesty". Kromě šperků a knih, se ví :-D

 

Brnoooo, Brnoooo, ... náááám tam dobře bylooooo! 

Park, co mi připomněl Paříž? Kobliha, co mi změnila pohled na koblihy? A kde mě s bolavým kolenem chtěl ten můj romantik nechat povalovat??

 

 

Nebudu tu vykládat klišé vtipy na téma "Brno vesnice u Prahy", dělat si srandu z brněnského hantecu, ale prostě vám řeknu, že Brno jede! My měli necelý den, takže jsme to naše rande pojali jako procházku spojenou sem tam s nějakým výletem do podzemí a hodně jsme mlsali. Tady to jinak nejde, tady se mlsá všude!

 

Jako je do nebevolající ostuda, že mám za muže chasníka z Břeclavi a v Brně jsem s ním byla jednou. Dyť on tu studoval, holky balil,  z chlapce v muže se měnil :-D Vtipné tedy je, že kdybych maturitu tak mohutně nezapíjela a nepohnojila všechny přijímačky na vysokou, studovali bychom s Jeníkem spolu. Tuším, že by nám trvalo delší dobu zjistit, že jsme jeden pro druhého stvořeni :-D

 

 

Pracovně jsem tu byla mnohokrát, jezdila jsem do Brna za respondenty z Moravy, ale to přijedete před obědem, sloutáte chlebíček, odmoderujete dvě skupiny a za tmy frčíte zpět dom. 

A přitom si neustále na Instagramu ukládám fotky dobrot z brněných top podniků a sleduju Hejlíkovic, co pochválili. Přiznávám bez mučení, Brno mě lákalo nejvíc skrz žrádlo :-D Zvlášť když jsem si pak podniky hledala na mapě a nebyly od sebe nikdy dál než 500 metrů, to se prostě jen kutálíte z jednoho do druhého :-D Ono tu nic není daleko, což je strašně fajn.

Domluveno, uděláme si rande v Brně. Tož konečně si mě, táto, vyvez!

Z nádraží jsem nás vedla neomylně do V melounovém cukru. Lidi dobrý, bože můj! Praho, ty kráso naše stověžatá, tohle je vono, sem přijeď na zkušenou! Příjemný podnik, neskutečně milá obsluha, vtipné popisky všude kolem, lahodná káva a domácí limča. Ale nebe v hubě přišlo v podobě čoko dortíku se slaným karamelem, byl zdobený malinami a preclíky. Honza dělal ramena, on přece snídal, tak jsem mu ani vidličku neobjednala. Žral mi to tedy nejdřív očima, pak rukama a pak jsem se slitovala a krmila ho. Bože!!! 

A když jsem si začala dortík štelovat na fotku, vyprávěl mi Honza, že viděl video, jak chlapík svým kamarádům jídlo těsně před vyfocením rozmašíruje vidličkou a oni ječí zděšením a žádají novou porci :-D Brečím smíchy a bráním dortík vlastním tělem. Jídlo, které se před snězením nevyfotí, není přece opravdický jídlo :-D

 

 

A pak hurá na Špilas. Snad všichni ví, že se jedná o Špilberk. A v Brně je fakt všechno kůšček :-D 

Šli jsme centrem, Honza mi říkal, kam chodil pařit a kde bylo hladové okno, kde si kupoval knížky a kam chodil na brigádu. Na Zelném trhu pod Petrovem byly trhy a krásná kašna. Není to jen tak nějaká kašna, ale kašna z toho vtipu. Jak přijede Pražák do Brna a pije vodu z kašny :-D Znáte? :-D 

Nechlemté tu vasr, chčijú do toho morgoši. ... Promiňte, pane, já vám nerozumím, já jsem z Prahy. 

Tu vodu pi pomalu, je studená, ať se nenachladíš :-D

 

 

Na Špilberk vede cesta parkem, který hrál podzimními barvami a nabízel postupně výhled na Brno. U fotogenického altánu dáme foto chvilku a už jsme lehce zplavení na samém vrcholu. Je pátek, tudíž jsme tu jen my a pár studentů programu Erasmus :-D To taky dělá hodně, jak většina fakult má sídla v centru Brna, takže je to město takové mladistvé, studentské, kavárny mají komu vařit kávičku i přes den a slyšíte španělštinu, francouzštinu a nevidíte nikoho s liškou kolem krku nebo tlupu Asiatů s mega tablety :-D

 

 

Honza chce jít do podzemí, do krutého vězení pro nejostřejší hochy. Oukej, mně to stačilo v Krakově, on chce zažít Brno. Tož ideme! Kasematy!

Začínáme místností pro bachaře a míjíme celu v pořadí pro 22, 18, 51 a 12 vězňů - liší se pouze velikostí. Honza statečně hledá v podzemí světlo a chce mi číst info o jednotlivých celách. Ve stručnosti - vězeňské cely pro kovboje 18.století, kteří tu spali na pryčnách a byli rádi, když jim občas někdo zatopil. 

Jdeme dál a míjíme stále různé místnosti pro dozorce a cely pro různé počty vězňů. Někdy mám pocit, že to byli vězni VIP, protože je to na 12 lidí zbytečně velky luxus, ale pak jdeme kolem cimry pro 69 hochů a tam si myslím, že kluci spali na směny nebo to bylo hodně intimčo - za odměnu nebo za trest? :-D

No nic, zkrátím to. Exkurze probíhala tak, že já jsem šla napřed a nakukovala do bývalých cel. A hlásila jsem: Cela a v ní jeden vyvrhel! Tady nic, zase nic, nic a ...tady jeden v okovech! A Honza doufal, že v lejstrech najde nějaké informace. Nakonec se durdil, že vězeň má boty, což je historicky blbost.

To chceš :-D Já mám splněnou kulturu, za mě dobrý :-D 

Co mě nalákalo, je expozice Jeden kmen, která trvá do února 2018, tak tam třeba vezmu Honzu k narozeninám. Ze Špilberku pajdám, koleno se ozývá, ale na rovince už je to lepší. 

 

 

Dopajdala jsem na Honzovu Alma Mater, čekala jsem jeho dojetí, iniciály JO vyryté do zdi, ale můj muž už je velký kluk. Jako ano, mít fakultu v centru města je krapet lepší než jezdit do Jinonic.

 

Čas na oběd, drahý! A to jsem měla eso v rukávu, protože SKØG Urban Hub, že jo?! To je povinnost! Našli jsme, vešli jsme, dýchlo to na nás hipsteřinou, Honza se tlemil, že přesně tyhle týpky tu čekal. Já si čtu menu na zdi a jsem v koncích. Přece tady se najíst musíme! Jsme cool, no ne? Na menu humus (sorry jako, ale mně se prostě při slovu humus sliny na jazyk nesbíhají, já nevím :-D), sojovej burger s batátem a samý další rostlinosti a super foody. Žádný jídlo..

Potlačila jsem v sobě instagramovou pipi a statečně přiznala, že tady jíst nechci, že to za fotku nestojí :-D Myslím, že jsem si u Osičky neznatelně šphla :-D

Hledáme ve Foursquare aplikaci, Honza navrhuje dobře hodnocenou vietnamskou a já si opět šplhnu, protože souhlasím, i když to moc nemusím. Zkusili jsme Gỗ, ale tam je beznadějně plno a obsluha taková ta až vtipně nevřelá :-D A hned naproti byl Burger Inn, díky bohu! Milovníci burgerů, sem povinně! Krásný komorní podnik, mladý sympatický lidi a fronta před podnikem. Skvělý hrancle a skvělý hambáč, tak to má být!!!

 

 

A já dostávám na Instagramu tip od Ivet, že za návštěvu stojí Kostnice. Máme ji za rohem - co taky za rohem nemáme? :-D Honzu to tu fascinuje a já se snažím nemyslet na to, že jsou to ostatky. Opět jsme tu jen my a tři Španělé.

 

 

A pak jdeme na kávu. Café Momenta. Je tu plno a my si dáváme ke kávičce i vínečko, Katrin :-D Dobře nám je. Honza se diví, co to mám za náramek. Jako ne, nežárlí, tenhle pán to neumí :-D A nemá na co, já si udělala radost sama u Mooyyy - tyhle šperky jsem objevila před pár týdny a je to velká krása. Za pár dní mám narozeniny a jsem přece velká, dospělá holka, tak nemusím jen psát wishlisty, ale můžu konat. Strašně se mi líbila legenda k náramku Murni: "Skutečná krása je světlo duše." Myslím, že tam pomalu spěju.

 

 

A my jdeme za dalším tipem od Ivetky. Denisky. Co by to mohlo být? Denisovy sady. Terasovité parčíky pod Petrovem, odkud je krásný výhled a mně to připomíná Paříž. Španělé tu hulí trávu, výrostci skáčou parkur, tátové venčí mimina, my jdeme ruku v ruce a rozhodujeme se, že do Kafe a kobliha pojedeme tramvají, abych neplakala bolestí. Našli jsme. Vitrína s koblihami je v pět odpoledne poloprázdná, já vybírám Oreo a Honza se bojí sladkých polev, tak dává klasiku - tu vdechne a užírá mi pak tu moji. Protože dokonalost je slabé slovo! A ještě mají na stěně plameňáky, tuší, že se tu lidi cítí jak v Ráji!

 

 

Na nádraží musíme dojet tramvajemi, já už prostě chodit nemůžu. Usazujeme se ve vlaku a Honza rovnou odmítá můj návrh jet pak domů taxíkem, protože jsem fakt už invalida. "To od zastávky ujdeš, to tě tak bolet nemůže!"..."A když neujdu???" ... "Tak máš smůlu!" Neměl by po dni s milovanou ženou skládat básně a líbat ji něžně do vlasů???

 

Večeře a bary příště. A třeba i divadlo nebo úniková hra v brněnském Labyrintu. A bistro Soul a Franz.

Už to v hlavě skládám do mozaiky. 

 

Brno díky! Skvěle bylo! To byl den! 

 

Stále ještě probíhá hlasování do TOP 10 v Blogerce roku a pro mě je váš hlas odměnou za tu moji blogeřinu a důkazem, že vás to tu baví. Vaši zpětnou vazbu a podporu nic nemůže nahradit a já jsem za to, že sem chodíte, že se tu třeba zasmějete nebo inspirujete, strašně ráda. Proto to dělám!

Děkuji předem a vážím si to! Hlasovat zde.

Je třeba hlas potvrdit v mailu, aby platil.