To jsem si tak jela svoji poslední jízdu, vyhýbala se muldám a mumlala pod fousy směrem k ostatním lyžařům, co si o nich myslím. Do očí mi svítilo odpolední horské sluníčko, hřálo mě bombardino a pocit, že dopoledne už Jeník jezdil jako profi tříletý sjezdař a Barunka je šestiletá šikula, která se nezalekne ani černé sjezdovky, když je to nejrychlejší cesta k hotelu :-D

Ano, můj vztah k horám a lyžování je ambivalentní, tedy chvíli to miluju a chvíli nadávám jak nejsprostší námořník a dlaždič v jedné osobě:-D

Říká se, že když se nemůžete rozhodnout (v čemkoli), je dobré udělat si seznam, starý dobrý pro a proti. Máte chlapa, který sice má ty nejmodřejší oči na světě a vaří skvělé risotto, ale nepřehání to s věrností? Hoďte si to do dvou sloupců a do deseti minut buď sypete parmezán na rýži nebo balíte kufry a sypete na hotel :-D

Vaše práce je sice pět minut od domu a máte k platu stravenky, ale nějakou dobu už vás nenaplňuje to, co denně osm hodin děláte? Tak co je pro vás důležitější?

Mám to s horami podobně.

Dupu to do svahu, bořím se v těch podělaných přezkáčích do závěje a padají mi lyže z náruče. Snažím se dostat na cestu ke sjezdovce a nejradši bych to rovnou odpískala, protože tohle nemám zapotřebí :-D

Přijedu k lanovce, která má být nejrychlejší cestou na vrchol, a ten dav nadržených čekajících lyžařů připomíná lidi na rockovém koncertě. Táhne z nich pořádná dávka zbytku rumu a nerespektují moji komfortní zónu, což znamená, že do mě v lepším případě píchají loktem, v horším hůlkou. A pak? Místo aby uznávali nějakou snesitelnou míru soukromí, nacpou se k nám na šestisedačku. Jako chápete to? Cizí lidi. Dobře, jsme čtyři a dvě místa byla volná, ale i tak. Já prostě nemám ráda lidi, to to nedávám najevo výrazem?

Nedávám, protože mám helmu a ...kuklu. Panebože ten černý overal na obličej, ve kterém mě Baru nazvala skřetem a já se nemohla zlobit, protože v kukle opravdu nejsem zrovna princezna Krasomila.

Celé to obutí a odění na lyže je šílené. U zapínání přezkáčů si obvykle vykloubím kotník, zlomím nehet a upíšu duši ďáblu, když to zapne za mě. Nějak se nemůžu smířit s pravidlem, že přezkáče mají na dvě minuty jízdy lýtka upnout tak, že hrozí odkrvení, ale prý je to třeba. V bundě a kaťatech vypadám jak nevlastní a hodně nepovedená sestra Verešky, velryba hadr. A ta zmíněná kukla ze mě dělá spermii a z mých vlasů chrchel...Fotogeničnaja Katuša vyloženě.

Vyjedu si na kopec a je mi zas a znova trapno. Já jsem prostě na horách nesvéprávnej tydýt, jak kdyby mě vysadili v centru Tokia a do hodiny jsem měla být na letišti, bez mapy a cizí pomoci. Honza a můj táta hází výrazy jako "Vezmeme to lesní cestou ke stodole, pak přejedeme černou a stočíme to lehce vlevo kolem Schmiedhutte ke Kaiserovi. Pak se rozhodneme, jestli to dáme po modré nebo červené." Já vidím sníh, kopec a vůbec nevím, kudy jet. Být tam sama, ocitnu se během pěti minut v neznámém údolí bez značených cest a budu volat o pomoc Yettiho.

A když už se tedy nechám jak slepec vést přes kopce, potkávám zas lidi. Lidi na lyžích. A vadí mi někteří? Skoro všichni, ale nejvíc ti rychlí a ti pomalí :-D

Začnu těmi hlemýždi. Patřila jsem k nim před pár lety taky. Nahrbená záda, rozcapené ruce, nohy v pizze a strach v očích. A nikdo, včetně jich samotných, nemá tucha, kam to stočí a co mají v úmyslu v další chvíli. To, že já teď držím ruce víc u těla, neznamená, že jezdím na jistotu. A tak mám z poseroutků strach, protože když mi tam vjedou, nedopadneme dobře. Četli jste nedávno, jak před pár lety "šíleným způsobem" zmasakrovala Gwyneth Paltrow nebohého lyžaře? Jí se vůbec nic nestalo, on má doteď deprese a chce odškodné tři miliony :-D Tak já bych toho amatéra zmasakrovala a deprese z toho měla ještě deset let poté taky já :-D

A pak machři. Ti, kteří by hráli hlavní role ve filmu S ďáblem na horách. Od lyží jim létají jiskry a já čumím jak péro z gauče, když kolem mě prosviští a otočí mě dvakrát dokola. Těch se bojím, protože mě vyhazují z konceptu. Slyším je kilometr za sebou a jen čekám, kudy to kolem mě vezmou :-D Ideální je, když je jim osm let a je jim jedno, že mně je o 29 let víc. Nulový respekt, vezmou to kolem mě řádně natěsno, až cítím jejich dech vonící Perličkou. Smradi!

Ale! Pak je tu druhý sloupec!!! Někdy mě totiž můj muž ráno "přemluví", ať už na snídani jdu v oteplovákách a jsme (skoro) první u lanovky. Sjezdovku s tím krásně uhlazeným prašanem máme skoro pro sebe a já se měním v Ester! A pak zastavíme u té správné hospody, kde hraje rakouská dechna a obsluhují kluci v kožených kraťasech. Povolíme přezkáče, tudíž se nám krev zase pozvolna rozlije do všech tělesných periferií, zaboříme lžíci do těch největších játrových knedlů a uděláme si knír ze šlehačky, která tvoří čepici bombardina. Jednoho z drinků, který patří jen a pouze na hory :-D

A co ještě v posledních letech dělá hory tím nejvíc místem? Malé Osičky. Nejdřív na bobech a teď na lyžích. Baru už sjíždí všechny barvy sjezdovek a je neuvěřitelný parťák. Honzík vzal letos lyže naprosto samozřejmě za své, odmítl postupně všechny lektorky, naučil se sám s naší pomocí základy a hodlá v tom neohroženě pokračovat.

Kvůli těm dvěma piškotům si zas a znova nazuju boty z nejpevnější umělé hmoty, zaškrtím si tepny a nechám si na svahu zvyšovat tep pomalými i rychlými. A nebo obuju sněhule, kterým chybí kožíšek a nejsou ani trošinku cool, a stanu se vlekařem, tedy osobou, která Jeníka vytáhne zas a znova na kopec a bude pyšně sledovat, jak na můj povel "Dělej obloučky!" vrtí zadečkem, sviští, dole brzdí v ledové kře a volá "Já uvíz!!!!!" :-D