Jak si jistě skalní fanoušci všimli, chvíli nefungoval web. Problém byl buď v tom, že byly zastaralé pluginy nebo jsem možná zastaralá já... Druhá možnost je blbost. Každopádně mi Honza, který za webem stojí jako šedá eminence, napsal: Měla bys psát víc. Ne, není to proto, že by mu chybělo čtení na uspání, ale asi prej blogy jsou od toho, aby na nich vznikal obsah. Tady dlouhodobě vzniká hlavně smutno a prázdno a já to chci změnit. 

Ne, že bych nepsala, píšu pořád, denně vyprodukuju tolik obsahu, až by na mě měl být speciální kontejner, ale na vlastní články a myšlenky mi čas a energie nezbývá. Na Carrie z Wishe si hraju v našem místním věstníku, kam pravidelně dodávám glosu. Je to můj oblíbený plátek a jsem pyšná na to, že mohu jeho seriózní obsah ředit svým laciným humorem. 

V této glose jsem spojila to, že už roky pronikám do mezilidských vztahů a že už roky píšu o jídle... Jako takhle, já si chuťový a myšlenkový oblouk najdu na všem. 

Jsem součástí pastrami generace a moc si to nevychutnávám

Hodně toho slyšíme o tzv. sendvičové generaci, tedy generaci lidí středního věku, kteří se současně starají o své malé nebo větší, každopádně nedospělé děti a staré rodiče, kteří již nejsou zcela soběstační. Teoreticky tam spadám také, i když označení „člověk ve středním věku“ ve mně vzbuzuje pocit, že budu mít brzy chlup na bradě.

Ještě donedávna jsem si říkala, že je výhrou v loterii, že si mě rodiče pořídili tak nezodpovědně brzy – jsou tudíž ještě v plné síle a moji pomoc zatím nikterak významně nepotřebují. A mé děti už nejsou tak malé, abych jim musela permanentně krýt záda, jsou vlastně čím dál samostatnější. Akorát že to až taková výhra není, naivní jsem byla! To, že jsou rodiče v plné síle, znamená, že stále mají pevné názory, které neváhají použít, a ještě k tomu dobře vidí, tudíž neustále monitorují moje životní kroky a rozhodnutí – a hlasitě je komentují. Ta plná síla je fajn věc, to nemohu říct. 

A že již děti nejsou drobotina, která se ani nevysmrká? S láskou vzpomínám: ta jejich bezmocná roztomilost byla to, co náš vztah mnohdy zachraňovalo. Teď mi oznámí, že si zajedou koupit frappucino, že jsem trapná, když neznám XY (dosaď si jakéhokoli youtubera, který na kameru hraje hry nebo na sebe kydá tuny makeupu a olepuje se kamínky, má zkrátka všechny atributy k tomu stát se idolem) a že to jsem teda moc „nepotahala“, když jsem k večeři připravila něco tak nudného jako zapékané brambory. Mohlo bejt poke, ale jsem holt staroba… Kdyby u toho byly roztomilé, hodně by to vyřešilo. Takhle brzy vyndám ze skříně všechny svoje věci, do kterých zhubnu, a nachystám jim tam pohotovostní zavazadla – pro případ, že by mamince ruply nervy.

Jakoby nestačilo, že jsem mileniál a tím pádem se očekává, že zvládnu všechno na světě, ale protože jedeme na vlně „pečujeme o duševní zdraví a balanc je naše hobby“, budu se u toho tvářit vesele – žiju přece vědomě.

Jsem součástí sendvičové generace? Ale hodně vytuněné! Nejsem plátek šunky něžně vložený mezi dvěma krajíčky chleba, cítím se jako pořádně nabušený pastrami sendvič, tedy spousta plátků masa namačkaných do mnoha plátků chleba, zalitých omáčkou a posypaných okurkou. Jsem namačkaná mezi generaci, která všechno „vydržela“ a „za nás se to tak neprožívalo a jak jsme to všichni pěkně zvládli“, a generaci, která všechno „zpracovává“, hodně řeší toxicitu – odpadu i vztahů, a musí to feelovat, jinak je to „kámo, waste of time“. Někde mezi tím stojím já: mileniálka, kterou štvou obě generace. Nejvíc to, že obě mají pocit, že to vědí nejlíp a dělají správně. A přitom víme, že všechno stojí a padá na nás. Vynalezli jsme Google, alkoholovou fermentaci jsme vyzkoušeli na sobě a dokázali jsme, že nespat tři dny a pak trefit domů bez mapy naprosto v pohodě jde, vztahy jsme budovali přes prozvánění a smajlíky složené z interpunkce.

Na tohle prozření jsem přišla ve chvíli, kdy mi máma řekla, že „za nás deprese nebyly“ a doma s dětmi jsme vedli diskusi, zda je přípustné učit se na test, když se blíží úplněk a máte deficit matchy. A to pak je na jednu mileniálku trochu moc věcí k řešení. A takové situace zažíváme dnes a denně.

Emoce, pocity, problémy? Naši rodiče je zkušeně zametali pod koberec, kostlivec mohl vykouknout v podstatě odkudkoli, ale vykládat, jak se cítí nebo co je trápí, brali jako slabost a selhání. Mladá generace naopak trvá na tom, že je třeba najít a pojmenovat důvody jakéhokoli nepohodlí a řádně se opečovat… Já se ještě nedávno domnívala, že „sharing is caring“ se týká jídla a dokázala jsem hodiny diskutovat na téma „po desáté večer se o své chipsy nedělím“ – tak vypadá sebepéče v mém podání.

Patřím do generace, která chce do práce chodit s radostí, ale zase vím, že nejsem pizza a nemusím být každému po chuti. Když je šéf blbec, pomluvím ho s kolegyní u vína, když mě štve kolegyně, tak se zkrátka obrním trpělivostí a nasadím sluchátka. Generace před námi byly rády, že práce je, a neřešily, zda je „ba nebo neba“, nebyla místem pro seberealizaci. Mladé musí práce naplňovat, nesmí jim narušovat čakry a osobní lajf, ideální je, když ji lze dělat odkudkoli, z postele nebo z pláže – to se těžko chápe nově nastupující recepční.

Rodičům aby člověk neustále vysvětloval, že emailová schránka nevisí nikde na plotě a internetové bankovnictví neznamená, že vám banka peníze vzala, dala vám jakési virtuální padělky a začala s vámi hrát Monopoly. Děti se naopak radí o všem s umělou inteligencí, což je fajn při plánování dovolené, ne tolik při plánování vlastní budoucnosti. A já řeším, že se mi nesynchronizoval kalendář a s láskou vzpomínám na doby, kdy mi nikdo nevolal, protože neměl kredit.

A tak tu stojím mezi těmi dvěma světy a snažím se nenechat přesvědčit o tom, že něco dělat musím, protože se to očekává, a naopak nasát trochu toho „když to necítím, tak to dělat nebudu“. A přemýšlím, jak to udělat, aby byli všichni spokojení. Závidím dětem ty možnosti a schopnost dát se na první místo, a dávám těm svým rodičům co možná nejvíc najevo, že oni odvedli skvělou práci a můžou mě s klidem nechat dělat tu mou, a užívat si zaslouženou pohodu.