Nebojte, pořád jsou Osičky čtyři. Pokud tedy vím a když jsem nás naposledy počítala, tak to tak bylo. Ale my jsme se v týdnu různě odlučovali a zase spojovali a nemělo to chybu, ať nás byl jakýkoli počet. Nebojím se přiznat, že mi bylo skvěle jen s Honzou nebo že mi nechyběl Jeník, když jsem měla …
pokračování článku
Jejda to byl týden a ty, co nás čekají, budou v podobném duchu. Diář na mě řve „pořiď další řádky“. A já přitom miluju naše líná dopoledne, kdy prostě s Honzíkem vegetíme, a pohodová odpolka, kdy se s Baru ze školky couráme a jediné, co řešíme, je příchuť zmrzky a koláče. Teď si to chvíli nedopřejeme, …
pokračování článku
Víkend ve dvou skončil, vyzvedli jsme si děti, vyzvedli jsme si moravskou babičku na nádraží a nařídili budíka na půl šesté. Jako za trest za ten bezdětný odpočinek? 😀 Nene, v sedm jsem se hlásila v nemocnici na menší operaci. Bylo to plánované, nic velkého, bála jsem se jen trochu. Hlavně to měla být moje první …
pokračování článku
Staré známé (na zabití) klišé říká „Jedno dítě, žádné dítě.“ Já si to nemyslím… A tak jsem se na to rozhodla trochu blíže mrknout a srovnat ty počty. Jak to tedy je, když máte jedno dítě, když jste to zdvojnásobili, a jak to asi je, když se pomátnete a množíte se dál? Je to jeden …
pokračování článku
Přemýšlím, jaký to byl týden. A vlastně nevím. Počítala jsem totiž sekundy do víkendu asi už od pondělí. A zároveň jsem si nadávala, že jdu naproti pravidlu „čím víc se těšíš, tím víc se to zpacká“. Ale nemohla jsem si pomoct. Po skoro dvou letech víkend jen nás dvou. Bez dětí. Nebudu tady vést dlouhé …
pokračování článku
V minulém nedělním článku jsem se věnovala hlavně Barunce lyžařce, ale tento týden byl ryze pražský a takový ten náš. Na úvod jsem si prožila takovou svoji chvilku. Je to pár týdnů, co mě ze slovenského časopisu Lenna požádali o rozhovor. Nedělala jsem Zagorku, redaktorka Katka mi totiž tak vychválila blog, že bych jí popsala …
pokračování článku
